Setkání se zaklínačem

24. září 2013 v 2:04 | Cassie |  Mikrodíla
Napsáno do soutěže Nejlepší povídka na téma "Setkání s literární postavou" 24. září v brzkých ranních hodinách.
V mé povídce je zmíněn Geralt z Rivie, který je postavou ze Ságy o zaklínači (jedná se o povídky i romány). Autorem je Andrzej Sapkowski.
Povídka má 1 728 znaků včetně mezer.
Více nemá smysl prozrazovat, téma znáte, takže hurá do čtení a kritizování mého dílka.

_______________________________________________________________________________________________________

Setkání se zaklínačem

Procházím stromořadím a zapadající paprsky rudého slunce tvoří dlouhé stíny, které se po mně natahují, šmátrají, chtějí se mě dotknout. Okolí utichá a jediné, co slyším, jsou mé vlastní kroky a dech. Cítím jakési nenahmatatelné chvění ve vzduchu, jako by byl nabit elektřinou před bouří, ale po mračnech na nebi není ani památky.

Pokračuji směrem k lesu.

Nikterak mě neděsí noc a samota, která mě obklopuje, jsem s ní smířená. Nedostávám se nijak hluboko, připadá mi, že mě někdo pozoruje. Zastavuji a rozhlížím se. Čekám.

"Víš o tom, že jsem tu, fascinující. Vlastně… ještě abys nevěděla, když jsem tu kvůli tobě."

Spatřím ho před sebou - vysoký muž, zdobený jizvami z mnoha bitev, bílé vlasy. U pasu meč a na krku zaklínačský medailon. Je tu kvůli mně a teď není čas se na nic ptát.

Tasí meč a druhým po mně hází. Chytám jej a začíná šermířský tanec, první lekce.

Geralt ukazuje na měsíc, který stoupá vzhůru. Nechápu, ale pak to uvidím. Odporná kreatura, ghůl. Bok po boku mu čelíme. Vítězně. Boj nám ale trval déle, než jsme čekali.

Vycházíme z lesa a usedáme na louku. On se dívá na klenutou hvězdnou oblohu a já se ptám. Zajímá mě vše o zaklínačském řemeslu, od výcviku a mutagenů až po žold za zabití nestvůry. Chci vědět samozřejmě i další věci z jeho světa a o ostatních postavách, ale čas se krátí. Blíží se svítání.

"Víš, je to všechno skutečné nebo jen sním? Protože jestli se mi to zdá, tak se nechci nikdy probudit…" šeptám. Vědmák se jen usmívá.

"Ne, není to sen. Pokud si to budeš přát, mohu tě za rok ve stejný den vzít do svého světa. Marigold nechává pozdravovat a zve tě na pivo," mrkne a s těmito slovy zamíří zpátky k lesu. Meč v mé ruce zůstává.

Není mi záhadou, proč mám takové štěstí zrovna já. Stačí věřit.
 

"Panková poezie"

23. května 2013 v 22:23 | Cassie |  Poezie
Napsáno: 12. března 2013

Je to blbost...



Vošklivá změť tupejch hlav,
nechutná realita pokryteckýho hnusu,
křižovatky lidskejch cest a drah,
jdeš s křížkem po funusu.

Rozšklebená tlama zmaru,
zkoušíš konat,
bez výslednýho zdaru
vole, budeš jen stonat.

Šlapu kanadama v blitkách,
nejradši bych do obličeje tvýho kopal,
lidem už voči zářej jen zřídka,
tak do xichtu pěstí někomu napal.

Ser na pojmy jako je štěstí,
vožer se jak prase a pak nic,
kocovinu to možná věstí,
ale člověče - bude ti líp.

Připij, zmrde, "na zdraví!",
znič si plíce a játra,
bolest srdce to napraví
a je mi u prdele, že zdraví chátrá.

Seberealizace v bandě vychlastanejch hlav,
žádnej smysl, žádnej cíl,
tak na brko a pivo zamnou se stav,
jo.. dávej pozor - aby ses nepoblil.

V mým jméně choď na akce,
ser na autority, dělej si co chceš,
v alkoholovým opojení spi sladce,
po svejch stejně neodejdeš.

Punk - to je jméno mý!
Punk - Hudba, která zní.
Punk - svobodný chování,
pro nás je nejlepší, když jsme volný...

Přátelé s výhodami

17. února 2013 v 10:46 | Cassie |  Erotické
Opět jsem byla ukecána k napsání lechtivé povídky (ano, ano, zkrátka jsem moc hodná a píšu povídky na přání). Nevím, co víc k tomu dodat, snad jen, že podobnost s nějakou osobou či událostí je čistě náhodná. Fajn, kecám. Akorát jsem si vylepšila a zdokonalila hlavní hrdinku a posunula děj na vyšší level. Znovu jsem se pokusila o pohled kluka, ale nevím, jak se mi to povedlo tentokrát. Já prostě neumím používat výrazy jak z porna (ne, že bych někdy viděla porno, ale dovedu si to představit) a tak píšu slušně, ale na erotické povídky až moc. No, snad se to aspoň trošku bude líbit. Budu ráda za každý komentář.
Hm, asi nemá cenu psát věkový upozornění. Tak enjoy.
Napsáno: 17. února kolem půl druhé hodiny ranní
 


Pouta pro přítelkyni

8. ledna 2013 v 18:40 | Cassie |  Erotické
Moje první tvorba s erotickou tématikou - psáno na přání slečny K.
Asi bych měla napsat upozornění (18+), ale asi by to znělo špatně, když vezmu v potaz, že mě tenhle věk teprve ještě čeká. Takže článek je pod perexem - mimochodem, tohle dílko můžete najít na povidka.cz pod pseudonymem Daniel Lestat Michaelis, kdyby jste na něj náhodou narazili. Uf, tak pokud jste dostatečně velcí úchylové - tak klikněte na celý článek, muhehe.
Pokus o psaní z klučičího pohledu. Hehe.

Napsáno: 7. ledna v pozdnich hodinách/8. ledna v brzkých ranních hodinách.

Háv Smrti

5. prosince 2012 v 18:40 | Cassie |  Poezie
Věnováno Anye - neb je to psané na její přání.
Napsáno: 4. prosince 2012



HÁV SMRTI
Bledá pokožka
sinalá uhrančivá tvář,
při vstupu ladná otočka,
poutníku, utéct se snaž.

Zahráváš si, a víš o tom -
ale tohle není hra,
nebudeš mít možnost rozmyslet se potom,
z tvého myšlení bude jen ledová kra.

Pomalým avšak vznešeným
krokem se blíží,
sleduješ ji pohledem zděšeným
a oči se ti klíží.

Tvá mysl se půlí,
nutí tě rozhodnout,
udržet tě na světě pevnou vůlí
a nebo to tiše utnout.

Obejmeš a už nepustíš,
ono cosi, co je dokonalé a chladné,
v nekonečnosti světa se rozpustíš
a tělo tvé jen zvadne.

Neplač - nemusíš se bát,
odchod ze světa živých moc nebolí,
avšak může se stát,
že zabolí s tvou vlastní nevolí.

Bytost v kápi se sklání,
dotýká se líce tvé,
úsměv ve tváři je jen zdání,
čas už totiž neplyne.

V nekonečné oprátce temnoty,
vezme tě Smrt pod křídla svá,
ve víru opojné nicoty,
tě vědomí společnosti zahřívá.

Na nebi se zablýská,
upíráš oči vzhůru,
takové ticho nebývá;
hledíš ku Smrti trůnu.

Vážně tohle chceš?
Živoucí temnota se ti do očí dívá,
Semnou štěstí dosáhneš,
takového se ti ani nesnívá.

Ohřej se plamenem věčné noci,
konec se blíží,
již není pomoci,
rychlost tepu se ti sníží.

A končíš v těsném doteku,
s tou kráskou,
se Smrtí; s královnou parketu,
s tvou vysněnou láskou.

A teď už jen epitaf pro tvůj život mrzký,
vítr duje nad opuštěným hrobem tvým,
konec byl nečekaně trpký,
ale byla to tvá volba - já vím.


Optimisticky naivní realismus

4. prosince 2012 v 20:51 | Cassie |  Poezie
Opět se tak nějak uchyluji ke skládání rýmovaček, které velmi egoisticky nazývám "poezií". Následující shluk slov a vět se původně měl nazývat "Náhoda", ale nakonec jsem jej pojmenovala "Optimisticky naivní realismus". Je to zvláštní, prostě jsem psala a psala, schovávala se za metafory a psala. Nakonec (nu, během asi deseti minut) vzniklo toto dílko.

Napsáno: 4. prosince 2012


OPTIMISTICKY NAIVNÍ REALISMUS

Náhoda, ten zvláštní okamžik,
díváš se do prázdna,
srdce se ti zastaví a v oku máš tik,
ať je to záležitost šťastná či nešťastná.

V jedné jedné vteřině,
v oné třepetající chvíli,
nechápeš a díváš se nevinně,
na kahánek se ti chýlí.

Prach na mysl se snáší,
dívej se tiše,
než tep se ti splaší,
než pohltí tě myšlenek říše.

V myšlenkách na kraji hranice,
odehrává se boj
za svitu neskutečného měsíce,
tak obleč svou zbroj.

Meč kovaný z oceli cti
a odvahy,
budeš však moci
použít jen z pouhé rozvahy.

Krása odporného hnusu,
a hnus jemné nedotknutelné krásy,
ticho jako na funusu,
nedočkáš se své vyprošené spásy.

Avšak štěstěna tě obcházeje,
může kouzlem okamžiku způsobit,
že tě rozesměje,
a bude se ti lépe žít.

Všechno je jen klam,
jsme jen klamáni,
že náhoda pomůže nám,
ale je to jen zdání.

Začne to náhodou,
dál je to na nás,
situace jež jsou vlastně záhadou,
se nás snaží zmást.

Na noční obloze
hvězdy se třpytí,
jsou to naše sny a iluze,
které potřebujeme k našemu žití.

Absence reálna
a víra v náhody,
myšlenek kavárna
a na stole jahody.

Dala nám příležitost,
zamává z zdálky,
prožít tu náležitost
navléknout pomyslné korálky.

Nakonec z drobných malých činů,
náhrdelník v srdci tvém vzniká,
však jednou odezní časy všech splínů,
a ve tvém srdci nemusí spočinout dýka.

Z chladného mramoru
je socha tesána,
stoupej však nahoru,
za ospalého rána.

Jakákoliv příhoda?
Vstávej moc příležitostí nemáš,
štěstěna i náhoda
jsou záležitost němá.

Jen tvoje slova a tvé skutky -
zůstávají a čas plyne,
v cestě máš sice mnohé hrudky,
ale když budeš chtít; vše špatné zhyne.

Jen jedno slovo

4. listopadu 2012 v 17:57 | Cassie |  Poezie
Dva roky jsem nenapsala básničku - až včera. Myslela jsem, že je poslední zas na hrozně dlouho, ale opak je pravdou - stvořila jsem něco dalšího. Takže další dílo z mého poetického koutku - tentokrát na téma týdne.

Napsáno: 4. listopadu 2012
Délka: Docela dlouhé


Jen jedno slovo chci ti říct,
jen jedno slovo,
a pak už nikdy nic.

Nechci moc,
chci jen povědět,
v tu poslední noc -
říct to slovo a do očí ti hledět.

Neprosím o tolik,
žádám jen
o možnost pár slabik vyslovit
a strávit s tebou poslední den.

Chci vrátit zpět čas,
do doby, kdy byl svět ještě v pořádku,
chci zpět to dobro v nás
a začít od začátku.

Mým snem je napravit všechny chyby,
ale měla bych přestat přemýšlet...
co by... kdyby.
Měla bych přestat rozmýšlet,
nad tím jaké by to bylo,
dlouhý volný let -
a krásně by se žilo.

Život bez viny
a vina bez života,
ráno vstát a nečíst si noviny,
v uších veselá hudby nota.

V srdci mám pusto,
na rukách krev,
nevím, co se kde šustlo,
slyším jen svůj tichý řev.

Zemřely ve mně veškeré emoce,
dusím v sobě tichý žal,
sama budu slavit Vánoce
tebe mi okolní svět vzal.

Co si to nalhávám?
Proč to říkám?
Do kolem se dostávám...
a dál už nikam.

To já to slovo neřekla,
to já tě zabila,
to já to raději - nožem skončila.
Myšlenko hroznou se mučila.

Úderem pomyslně přímo do srdce,
tušila jsem, že to nesneseš,
krev kane na ruce,
doufám, že mi to promineš.

Usínáš sladce, pomalu, usínáš tiše,
láska zkurvená -
srdce tvé bije
jsem zmatená
a moje duše černá brzy shnije.

Nevěřím na štěstí,
nevěřím na lásku,
čas vše prověří,
ač ty máš svou krásku.

Není to láska k nějaké ženě,
ztratila jsem víru,
omylem... nechtěně.
Vrať mi moji sílu,
žebrám poníženě
o kousek kreativního dílu,
o to vše žebrám od srdce, obnaženě.

To, co jsem ztratila...
sama jsem zabila,
byla to naděje,
byly to slz krůpěje.

Byl to den,
byla to noc,
byla to láska,
byla to moc.

Byla to realita,
byla to iluze,
byla to krása,
ale už nebude.

Jedno slovo chtěla jsem ti říct,
jen jedno slovo a nic už nikdy nic.
To slovo mělo být konec,
to prázdné slovo,
avšak postrádám ten temný tanec,
má ztracená Múzo.

Jen zničená a zlámaná motýlí křídla,
ruiny magických měst,
k tobě jsem vždycky tíhla,
a vracela se z veškerých cest.

Jen tebe postrádám,
nic a nikoho jiného,
o jedno tě ještě žádám -
pomoz mi stvořit naposled něco krásného.

Ztratila jsem naivní, dětský pohled na svět,
vrať mi ho prosímtě naposled nazpět.

Myslela jsem, že bude líp až budu starší,
že bez tebe mi bude líp,
avšak udělala jsem chybu další
a chci tě zpět, nic víc.

Zbavila jsem se tě, snadno a lehce,
myslela jsem, že už tě nikdo nechce.
Pozdě jsem si všimla, pozdě jsem procitla,
že všichni tě chtějí zoufale nazpět,
v šeru jsem se ocitla,
bez tebe je smutný pohled na svět.

Jen jedno slovo. Fantazie.

Prázdnota

4. listopadu 2012 v 3:00 | Cassie |  Poezie
Poslední "básničku" jsem napsala před dvěmi lety. Zvláštní. A dnes jsem měla rozepsanou určité zamyšlení, úvahu... ale nedokončila jsem to, neměla jsem na to chuť ani sílu. Tahle splácanice slov a vět... má (pro mě) hluboký význam (vlastně hodně významů), ale jako něco, co patří do mého literárního koutku to stojí opravdu za starou bačkoru. Hrůza... opravdu nepatřím mezi básníky, no. Je to zkrátka taková spíš rýmovačka.. která se vlastně nerýmuje.

Napsáno: Listopad 2012 (přesně 4. listopadu ve 3:00, hehe)
Délka: Střední

Výraz v očích bez emocí,
stejně jako se koloběh světa točí.

Nic neznamenaje pro tenhle svět
a přesto je tu snaha uvidět.
Uvidět, cítit a prožít,
něco krásného, chtít, zažít.

Avšak naivní iluze tu klíčí,
jest to ta iluze,
která nás všechny zničí.

Barikáda z nicoty,
srdce plné temnoty,
ty hranice nevidíš,
neexistují - ty o nich jen sníš.

Myšlení je tvoje zhouba,
tvá zkáza, tvá touha.

Avšak roztříští tvé naděje,
rozpadnou se jak' skleněná váza.
Nebreč, nic se neděje,
bez myšlenek je život krása.

Ale ty stojíš, smutně zíraje,
na zemi rozdrcené tvé srdce je.

Nedoufej člověče, nedoufej!
V tom jest tvá smrt, tvá zkáza,
jen tiše poslouchej,
maminka tě má možná ještě ráda.

Nekoukej, člověče, nekoukej,
jinak to bude konečná zastávka,
pohřební píseň si nebroukej,
nebo čeká tě smrtelná oprátka,
co sváže tě v hlubinách temnoty,
uzavře v nekonečném víru nicoty.

A pak už nebude cesty,
žádného úniku,
zavři to špatné do šuplíku,
a utíkej pryč, potichu.

Nedívej se, člověče, neohlížej se zpět,
tam je to špatné,
tam je náš svět.

Zmiz dokud jen můžeš,
dokud je ti život milý,
sám sobě pomůžeš,
pokud jsi ještě živý.

Nenech se človíčku zašlápnout do země,
nenech se spolknout do tlamy bezedné.
Nenech si ublížit, srdci nedovol cítit,
nenech se od nikoho do oprátky chytit.

Moje budoucnost za 20 let

28. října 2012 v 14:22 | Cassie |  Z reálného života
Psáno: Září 2012
Délka: Dlouhé
Poznámka: Je to taková instatní směs, psala jsem to pro pár lidí i na přání - tudíž jsem tam musela vtěstnat osudy mejch několika přátel, co si přáli být jmenováni. Huf.
Poznámka č. 2: V kategorii z reálného života je to... no, nejspíš kvůli stylu, kterým jsem to napsala a taky kvůli tomu, že je to moje téměř ideální představa budoucnosti
Poznámka č. 3: Je tam spousta gramatických chyb a hrubek plus se tam hrozně často opakují slova a jsou tam divně poskládané věty - za to se omlouvám, ale povídka není psána zrovna ve stavu bystré mysli. Inspirací mi totiž byla MaryJane.
(poznámka pro Danny: Ano, je to záměrně psané tímhle stylem... snažila jsem se, aby vyplynulo z textu, že pořád vlastně přemejšlím tak volnomyšlenkářsky jako v patnácti a že jsem vlastně ještě nikdy nedospěla....)

Chladná syrovost nezájmu

28. října 2012 v 14:00 | Cassie |  Smutné a depresivní
Napsáno: Září 2012
Délka: Střední
Poznámka: Je to taková zvláštní (lehce psychopatická a hnaná do extrému) povídka psaná na TT "je mi to jedno".


Chladná syrovost nezájmu

Procházím ulicí, štiplavý studený vzduch mě rozechvívá po celém těle. Zapaluju si cigaretu a dívám se do prázdně vyhlížejících temných výloh. Jsem tu sama. Natahuju kouř do plic a vydechuju, při tom si uvědomuju, že to všechno byla děsivá hra osudu. Ale to už je dávno. Je mi to jedno… a nebo ne?

Rozhlížím se po prázdné ulici a pokračuju v chůzi. Dopad steelsek na zmrzlé dlažební kostky se tiše rozléhá. Je mi zima a přemýšlím, kam půjdu. Ne, dnes nejspíš nikam, nemůžu.

Zvedám oči k obloze. Jako by se mi vysmívala ta tichá černota a lhostejně pobleskují hvězdy. Mrtvá strnulost. Mrtvá. Mám chuť křičet a řvát, mám chuť brečet a sténat, ale hlavně mám chuť někoho obejmout. Kohokoliv.

Nikdo asi ani neví, že tu jsem. Přátelům jsem nakecala, že mám kde bejt. Proč je zatěžovat mojí existencí v tenhle den.
Tiše se dívám na nebe a přemýšlím o tom, jestli tam někdo je a dívá se na mě. Je tohle trest za to všechno, co jsem udělala? Nebo se tím někdo jen baví. Ne, nikdo tam není, a pokud ano, tak je to hnusnej sadista, kterej nechá trpět obyčejný lidi. Jo, mám na rukou krev, ale kdyby existoval Bůh, neměl by nejdřív potrestat ty, kteří berou životy a ubližují nevinným záměrně? Otázky bez odpovědí. Nesmyslné otázky, ale proč na ně vůbec myslet, nikdy nebudu znát odpověď a vlastně je to totálně nepodstatná věc. Podstatnou věcí je akorát to, že… vlastně nic.

Život pro mě ztratil smysl v ten hrozný den, kdy se to stalo. Pamatuju si na to odpoledne jasně a přesně. Bohůmžel. Byl opak dnešní noci, bylo horko, slunečno a já byla šťastná.

Bylo mi tenkrát dvanáct, kráčela jsem si to z koupaliště domů. Šla jsem sama, protože ostatní tam ještě zůstávali, ale já musela jít domů na oběd. Nevadilo mi, přece jen jsem se tam plánovala ještě vrátit. Mířila jsem si prosluněným parkem domů, když se objevil on. Nelíbil se mi už od pohledu, byl to vysoký muž asi ve středních letech, ale vlasy už mu začínaly šednout. Na tváři měl neoholené strniště a jeho oči byly nepříjemně vodnaté. Byl to muž se sousedního města, párkrát jsem ho tam s rodiči viděla, když jsme byly na nákupech. Nikdy jsem se s ním nebavila, ale on šel naproti mně a zastavil se. Ptal se, jestli nevím, kolik je hodin. Já hloupá husa jsem začala po kapsách hledat mobil a než jsem ho našla, skončila jsem na zemi s tupou bolestí v obličeji. Ani jsem nestihla vykřiknout. Bránila jsem, kopala a škrábala, ale nebylo mi to platné. Tam uprostřed letního slunečního dne, v parku, kde je normálně hromada maminek s kočárky … tak přesně tam mě znásilnil. A nikde nikdo. Brečela jsem, vřískala, bránila jsem se, ale ke konci už my jen tiše tekly slzy a já držela. Byl surový a drsný, držel mě pod krkem a já se hrozně bála, že mě udusí, že prostě umřu. Opak byl pravdou, on prostě skončil… řekl mi, že jestli to někomu řeknu, tak mě zabije a zabije celou moji rodinu. A pak prostě odešel…

Po stehnech mi stékala rudá krev a já si připadala hrozně ponížená a špinavá. Štítila jsem se sama sebe. S brekem jsem zamířila domů. Do roztrhaných kalhotek jsem si utřela krev a vyhodila jsem je do koše. Měla jsem na sobě šaty, ale o to to bylo horší. Bála jsem se, kdo se na mě podívá, kdo se mi bude smát. A taky jsem se děsila toho, že ten chlap vyskočí z nějakého křoví a udělá mi to znovu… a pak mě rovnou zabije. Běžela jsem domů se sklopenou hlavou a slzami v očích, přišla jsem si jako v záři reflektorů a jako by se lidi na ulici bavili o mně. A smáli se. Nepamatuju se celou cestu domů, jen vím, že jsem pak seděla ubrečená doma v obýváku a volala babičce, že na oběd nepřijdu, protože se mi udělalo špatně. A špatně mi bylo. Naši nebyli doma a já strávila tři hodiny ve sprše, ale nepomáhalo to. Pořád jsem to ze sebe nemohla smýt. Uvažovala jsem o sebevraždě, ale neměla jsem dost odvahy. Hrozně se mi klepaly ruce a celá jsem se třásla. Když jsem vylezla ze sprchy, nenapadlo mě nic lepšího než jít k rodičům do baru a vzít si tam whiskey. Vzala jsem si ji k sobě do pokoje a skoro celou jsem ji vypila. Probudil mě až otec, který se ani na nic neptal a rovnou mě ztřískal do bezvědomí. Pak byla zase tma. Ujasňovala jsem si věci v hlavě a rozhodla jsem se, že to nikomu neřeknu. Stejně by mi nevěřili.

A v ten den započala moje noční můra. Jistě, mohla skončit, kdybych byla rozumná, ale já nebyla. Bylo mi dvanáct! Nevěděla jsem, co mám dělat.

Od té doby semnou rodiče přestali mluvit a mysleli si, že beru drogy - protože jsem hubla a hubla a hubla. Mrzelo mě to a kolikrát jsem se s nimi snažila mluvit, ale docílila jsem jen dalších ran a nadávek. Bylo mi tenkrát čerstvých třináct a máma mě neposlouchala, moje máma si myslela, že jsem feťačka, moje máma si myslela, že lžu a kradu. Kolikrát jsem se jí snažila vysvětlit, co se stalo, ale odmítla poslouchat…. A svěřit někomu jinému bych se nedokázala. A tak se ze mě stala chodící troska. S nikým jsem nemluvila, skoro jsem nejedla a uzavřela jsem se do sebe.

Kdyby tohle byl konec mého příběhu, možná by to bylo jen dobře, ale ne. Bylo mi necelých patnáct a opět jsem střetla svoji noční můru. Bylo to, když jsem byla s rodiči na nákupu. Neváhala jsem se a vytratila jsem se. Hrozně jsem se bála, ale všechno mi bylo doslovně jedno, nic to neznamenalo. Můj život už dle mého úsudku horší být nemohl. Pro rodiče jsem byla jen pára nad hrncem, finanční přítěž, obtížný hmyz.

Měla jsem sebou to, co jsem potřebovala, měla jsem to s sebou pořád. Všimla jsem si ho mezi lidmi a šla za ním, nenápadně jsem vytáhla z kapsy nůž a připravila si i zbytek. Během pár vteřin jsem měla připravený plán. Bleskově jsem mu ruku s nožem strčila pod košili a zasyčela mu do ucha, že jestli cekne tak ho zabiju. Nejdřív se smál a chtěl mě odstrčit, ale když mu chladná špička nože projela kůží tak jen vydal překvapený a bolestivý zvuk. Usmála jsem se. Zavedla jsem ho do jedné z postraních uliček, kam moc lidí nechodí. Samozřejmě, že se mě hned pokusil odstrčit, ale já už v druhé ruce měla další z mých mnoha nožíků a ohnala jsem se s ním. Rozpárala jsem mu kus tváře, on se jen zaraženě a zděšeně podíval na kus rtu, který spadl na zem. Všude byla krev a on jen vyšokovaně stál a vyčítavě se na mě "tys mě zabila…".
"Ne, to až teď." vrazila jsem mu kudlu do břicha. Projel tam tak snadno, jako když se krájí máslo.

Stálo při mně ono štěstí jako při něm; nikde nikdo. Čepel projela bez problémů a on pořád nezačal řvát, jen blbě čuměl a začal klopýtat uličkou zpátky, což jsem nemohla dopustit. Popadla jsem svůj řetěz z kalhot a přehodila mu ho přes hlavu. Spadl na zem a začal s sebou škubat, bylo mi na zvracení. Po chvíli sebou přestal mrskat. Všude byla krev, ale já si pořád myslela, že to ten hajzl jen hraje. Vytrhla jsem mu nůž z břicha a ještě několikrát jsem ho bodla. Až pak mi došlo, co jsem udělala. Potácivě jsem pár kroků odstoupila. Opřela jsem se o kamennou zeď a podívala se hrůzné dílo mé pomsty. Zvednul se mi žaludek. Padla jsem na kolena a zvracela, v té pozici jsem vydržela ještě dlouho po tom, co jsem vyzvrátila všechno dnešní jídlo. Přišlo mi to jako věky, ale mohlo to být jen pár minut.

Vstala jsem a velmi vrávoravým krokem jsem se vydala zpátky. Nedokázala jsem logicky uvažovat, na sobě jsem měla bílé tílko kapely Dead Kennedys, které teď už bylo rudé, zalité krví. Měla jsem i roztržené kalhoty a nechala jsem tam řetěz, ale já to nevnímala. Vlastně si moc nepamatuju, co bylo potom. Upadla jsem do takového apatického stádia. Vím, že mě vyslýchali policajti, vím, že jsem strávila mnoho hodit při konverzaci s psychiatrem. Vím, že jsem byla v nápravném zařízení. Tam jsem se taky naučila, co jsou vlastně ony drogy, ale taky jsem tam poznala přátele.

Vím, jak se na mě dívali lidi a dívají se doteď. Když mě vidí někdo z města, okamžitě míří kvapem pryč, dětem zakazují se ke mně přibližovat. Staří známí předstírají, že neexistuju. Ale na tom nezáleží, všechno ztratilo smysl ten den v parku na lavičce.

A teď se tu procházím noční prázdnou ulicí a míjím přesně tu uličku, kde se to stalo. Rodiče mě definitivně zapověděli, vlastně semnou od té doby nemluvili, nikdy mi neuvěřili to, co se mi kdysi stalo. Měli vlastní teorii, o tom, že jsem toho člověka zabila kvůli drogám a protože jsem psychopat. Ani rozbory krve jim nic nedokázaly vymluvit, byli tak hloupí a natvrdlí. Vlastně myslím, že byli rádi, když se mě zbavili. Nevím, jak jsou na tom teď. Občas se zastavím před naším bývalým domem. Naši mají dítě, nikdy jsem je neviděla z blízka, ale z doslechu vím, že mám bratra.

Na zem začínají dopadat chladné vločky a tvoří na ní poprašek. Hodiny odbíjí dvanáctou a kdesi v dálce slyším havrana krákat. Přitahuju si kabát blíž k tělu a zašlapávám do země vajgl od cigára. Vytahuju krabičku a zapaluju si další. Třesou se mi ruce, musím si koupit rukavice. Živím se brigádami, snažím se, co to jen jde. Přemýšlím, že si udělám školu, ale stejně nemám šanci, s tím, co mám napsané v papírech.

Přidám do kroku a jdu kolem kostela. Slyším zpěv. Ušklíbám se a přemýšlím nad tou bandou pokrytců, které nic nezajímá. Kolik z nich by nechalo vlastní děti skončit tak, jako moji rodiče. Kolika z nich jsou u prdele osudy kohokoliv jiného než jejich? Všichni mají plné huby moralistických keců o dětech v Africe, ale ve skutečnosti je jim to jedno. Hlavně, že vlastní obří domácí kino a nejnovější telefony. Nezajímá je, že na ulici jsou lidi, který sem dovál osud aniž by to byli nějací špinaví kriminálníci. Jo, poznala jsem tu lidi, kteří v životě neudělali nic špatného a jsou tu, protože je zničil tenhle stát. Život je hořkej a všichni si hrajou na citlivý a srdečný dobrodince, ale pravda je někde jinde. Denně ochutnávám syrovou chuť flegmatismu ostatních jedinců a tak to je, bylo a bude. Sem tam se možná najde nějaká výjimka, ale kolik z tisíce takových je? Myslím, že by se dali spočítat na jedný ruce.

Všímám si, že jsem došla přesně do toho parku, kde to všechno začalo. I když vlastně ne… ignorace ze strany mých rodičů tu byla vždy, jen se pak začala projevovat častěji.

Sedám si přesně na tu lavičku, ale je mi to totálně šumák. Vytahuju z tašky dárky ode mě pro mě. Dneska je Štědrej den, den, kdy bych měla bejt spolu se svojí rodinou. A já si tu sedím na lavičce, ledový noční vzduch se mi zařezává do kůže jako tisícovky jehliček. Usmívám se pro sebe. Myslím na mého bratra, pevně doufám, že dopadne lépe než já. Nepochybuju, že naši už zničili veškeré důkazy o mé existenci a možná je to tak dobře. Určitě je to tak dobře.

"Veselé Vánoce, bráško…" šeptám do vzduchu a uvědomuju si, jak osaměle to zní. Chtěla bych ho vidět vyrůstat, jak se směje, jak mluví, čím bude - až dospěje. Ale mým zaviněním a taky vinnou osudu a nemalým přičiněním mých rodičů mi to bude odepřeno.

Zubama trhám roh krabicáku a plně se napiju. Je to hrozně hnusný, ale teď je chuť vedlejší prioritou. Zapaluju si další cigáro a přemejšlím o životě, kam jsem to mohla dotáhnout, kde bych teď mohla být… co by kdyby. Pomalu ubývá čůča a já si urovnávám v hlavě správnost rozhodnutí. Mám to připravené. Bude to legrační, ironické. Budu jedna z mnoha nalezených po zimní noci. Možná es o mě zmíní někde v novinách, kde píšou o nalezených mrtvých feťácích. Ale nikdo to nečte. Nikoho to nezajímá. Pomalinku začíná vánice a sněhu přibývá. Málokdy byly bílé Vánoce, teď ano. Opět se usmívám.

Připravuju si stříkačku, zapalovačem rozehřívám fet na lžičce, nabírám. Kupodivu to šlo snadno i přes vítr. Uvažuju o tom, že takováhle dávka by snad mohla zabít slona. Nikdy jsem si nic nepíchla, sem tam jsem šňupala, ale kolikrát jsem viděla, jak se to dělá.

Sundávám si kabát a pokládám ho na lavičku. Dělá se mi blbě z jehel, odvracím zrak a zhluboka dýchám. Vybírám si žílu, ale nejdřív si vychutnám svoje poslední žváro v životě. Asi bych měla brečet, ale já jen prázdně čumím na poprašek sněhu, který se utvořil na chodníčku a již zakryl moje stopy. Nikdo si mě nebude pamatovat. Možná to bude tím, že jsem již mrtvá řadu let. Mý tělo je jen prázdná schránka jistého pozůstatku vědomí.

"Veselý Vánoce, Annie…" přeju sama sobě a zhluboka se nadechuju.

Jdu na to, nedaří se mi trefit žílu, jsem přiopilá po vínu. Z hrdla mi uniká chraplavý smích. Povede se mi trefit se asi na pomilionté. Mačkám píst injekce a obsah si vpíchnu do žíly.

Padám do černoty a je mi to jedno a vám taky. Všichni mi teď můžete políbit prdel.
S touhle myšlenkou naposled zavírám oči a odebírám se ke svýmu vysněnýmu klidu. Sbohem, ignoranti, vím, že vám nebudu chybět.

Kam dál