Říjen 2012

Moje budoucnost za 20 let

28. října 2012 v 14:22 | Cassie |  Z reálného života
Psáno: Září 2012
Délka: Dlouhé
Poznámka: Je to taková instatní směs, psala jsem to pro pár lidí i na přání - tudíž jsem tam musela vtěstnat osudy mejch několika přátel, co si přáli být jmenováni. Huf.
Poznámka č. 2: V kategorii z reálného života je to... no, nejspíš kvůli stylu, kterým jsem to napsala a taky kvůli tomu, že je to moje téměř ideální představa budoucnosti
Poznámka č. 3: Je tam spousta gramatických chyb a hrubek plus se tam hrozně často opakují slova a jsou tam divně poskládané věty - za to se omlouvám, ale povídka není psána zrovna ve stavu bystré mysli. Inspirací mi totiž byla MaryJane.
(poznámka pro Danny: Ano, je to záměrně psané tímhle stylem... snažila jsem se, aby vyplynulo z textu, že pořád vlastně přemejšlím tak volnomyšlenkářsky jako v patnácti a že jsem vlastně ještě nikdy nedospěla....)

Chladná syrovost nezájmu

28. října 2012 v 14:00 | Cassie |  Smutné a depresivní
Napsáno: Září 2012
Délka: Střední
Poznámka: Je to taková zvláštní (lehce psychopatická a hnaná do extrému) povídka psaná na TT "je mi to jedno".


Chladná syrovost nezájmu

Procházím ulicí, štiplavý studený vzduch mě rozechvívá po celém těle. Zapaluju si cigaretu a dívám se do prázdně vyhlížejících temných výloh. Jsem tu sama. Natahuju kouř do plic a vydechuju, při tom si uvědomuju, že to všechno byla děsivá hra osudu. Ale to už je dávno. Je mi to jedno… a nebo ne?

Rozhlížím se po prázdné ulici a pokračuju v chůzi. Dopad steelsek na zmrzlé dlažební kostky se tiše rozléhá. Je mi zima a přemýšlím, kam půjdu. Ne, dnes nejspíš nikam, nemůžu.

Zvedám oči k obloze. Jako by se mi vysmívala ta tichá černota a lhostejně pobleskují hvězdy. Mrtvá strnulost. Mrtvá. Mám chuť křičet a řvát, mám chuť brečet a sténat, ale hlavně mám chuť někoho obejmout. Kohokoliv.

Nikdo asi ani neví, že tu jsem. Přátelům jsem nakecala, že mám kde bejt. Proč je zatěžovat mojí existencí v tenhle den.
Tiše se dívám na nebe a přemýšlím o tom, jestli tam někdo je a dívá se na mě. Je tohle trest za to všechno, co jsem udělala? Nebo se tím někdo jen baví. Ne, nikdo tam není, a pokud ano, tak je to hnusnej sadista, kterej nechá trpět obyčejný lidi. Jo, mám na rukou krev, ale kdyby existoval Bůh, neměl by nejdřív potrestat ty, kteří berou životy a ubližují nevinným záměrně? Otázky bez odpovědí. Nesmyslné otázky, ale proč na ně vůbec myslet, nikdy nebudu znát odpověď a vlastně je to totálně nepodstatná věc. Podstatnou věcí je akorát to, že… vlastně nic.

Život pro mě ztratil smysl v ten hrozný den, kdy se to stalo. Pamatuju si na to odpoledne jasně a přesně. Bohůmžel. Byl opak dnešní noci, bylo horko, slunečno a já byla šťastná.

Bylo mi tenkrát dvanáct, kráčela jsem si to z koupaliště domů. Šla jsem sama, protože ostatní tam ještě zůstávali, ale já musela jít domů na oběd. Nevadilo mi, přece jen jsem se tam plánovala ještě vrátit. Mířila jsem si prosluněným parkem domů, když se objevil on. Nelíbil se mi už od pohledu, byl to vysoký muž asi ve středních letech, ale vlasy už mu začínaly šednout. Na tváři měl neoholené strniště a jeho oči byly nepříjemně vodnaté. Byl to muž se sousedního města, párkrát jsem ho tam s rodiči viděla, když jsme byly na nákupech. Nikdy jsem se s ním nebavila, ale on šel naproti mně a zastavil se. Ptal se, jestli nevím, kolik je hodin. Já hloupá husa jsem začala po kapsách hledat mobil a než jsem ho našla, skončila jsem na zemi s tupou bolestí v obličeji. Ani jsem nestihla vykřiknout. Bránila jsem, kopala a škrábala, ale nebylo mi to platné. Tam uprostřed letního slunečního dne, v parku, kde je normálně hromada maminek s kočárky … tak přesně tam mě znásilnil. A nikde nikdo. Brečela jsem, vřískala, bránila jsem se, ale ke konci už my jen tiše tekly slzy a já držela. Byl surový a drsný, držel mě pod krkem a já se hrozně bála, že mě udusí, že prostě umřu. Opak byl pravdou, on prostě skončil… řekl mi, že jestli to někomu řeknu, tak mě zabije a zabije celou moji rodinu. A pak prostě odešel…

Po stehnech mi stékala rudá krev a já si připadala hrozně ponížená a špinavá. Štítila jsem se sama sebe. S brekem jsem zamířila domů. Do roztrhaných kalhotek jsem si utřela krev a vyhodila jsem je do koše. Měla jsem na sobě šaty, ale o to to bylo horší. Bála jsem se, kdo se na mě podívá, kdo se mi bude smát. A taky jsem se děsila toho, že ten chlap vyskočí z nějakého křoví a udělá mi to znovu… a pak mě rovnou zabije. Běžela jsem domů se sklopenou hlavou a slzami v očích, přišla jsem si jako v záři reflektorů a jako by se lidi na ulici bavili o mně. A smáli se. Nepamatuju se celou cestu domů, jen vím, že jsem pak seděla ubrečená doma v obýváku a volala babičce, že na oběd nepřijdu, protože se mi udělalo špatně. A špatně mi bylo. Naši nebyli doma a já strávila tři hodiny ve sprše, ale nepomáhalo to. Pořád jsem to ze sebe nemohla smýt. Uvažovala jsem o sebevraždě, ale neměla jsem dost odvahy. Hrozně se mi klepaly ruce a celá jsem se třásla. Když jsem vylezla ze sprchy, nenapadlo mě nic lepšího než jít k rodičům do baru a vzít si tam whiskey. Vzala jsem si ji k sobě do pokoje a skoro celou jsem ji vypila. Probudil mě až otec, který se ani na nic neptal a rovnou mě ztřískal do bezvědomí. Pak byla zase tma. Ujasňovala jsem si věci v hlavě a rozhodla jsem se, že to nikomu neřeknu. Stejně by mi nevěřili.

A v ten den započala moje noční můra. Jistě, mohla skončit, kdybych byla rozumná, ale já nebyla. Bylo mi dvanáct! Nevěděla jsem, co mám dělat.

Od té doby semnou rodiče přestali mluvit a mysleli si, že beru drogy - protože jsem hubla a hubla a hubla. Mrzelo mě to a kolikrát jsem se s nimi snažila mluvit, ale docílila jsem jen dalších ran a nadávek. Bylo mi tenkrát čerstvých třináct a máma mě neposlouchala, moje máma si myslela, že jsem feťačka, moje máma si myslela, že lžu a kradu. Kolikrát jsem se jí snažila vysvětlit, co se stalo, ale odmítla poslouchat…. A svěřit někomu jinému bych se nedokázala. A tak se ze mě stala chodící troska. S nikým jsem nemluvila, skoro jsem nejedla a uzavřela jsem se do sebe.

Kdyby tohle byl konec mého příběhu, možná by to bylo jen dobře, ale ne. Bylo mi necelých patnáct a opět jsem střetla svoji noční můru. Bylo to, když jsem byla s rodiči na nákupu. Neváhala jsem se a vytratila jsem se. Hrozně jsem se bála, ale všechno mi bylo doslovně jedno, nic to neznamenalo. Můj život už dle mého úsudku horší být nemohl. Pro rodiče jsem byla jen pára nad hrncem, finanční přítěž, obtížný hmyz.

Měla jsem sebou to, co jsem potřebovala, měla jsem to s sebou pořád. Všimla jsem si ho mezi lidmi a šla za ním, nenápadně jsem vytáhla z kapsy nůž a připravila si i zbytek. Během pár vteřin jsem měla připravený plán. Bleskově jsem mu ruku s nožem strčila pod košili a zasyčela mu do ucha, že jestli cekne tak ho zabiju. Nejdřív se smál a chtěl mě odstrčit, ale když mu chladná špička nože projela kůží tak jen vydal překvapený a bolestivý zvuk. Usmála jsem se. Zavedla jsem ho do jedné z postraních uliček, kam moc lidí nechodí. Samozřejmě, že se mě hned pokusil odstrčit, ale já už v druhé ruce měla další z mých mnoha nožíků a ohnala jsem se s ním. Rozpárala jsem mu kus tváře, on se jen zaraženě a zděšeně podíval na kus rtu, který spadl na zem. Všude byla krev a on jen vyšokovaně stál a vyčítavě se na mě "tys mě zabila…".
"Ne, to až teď." vrazila jsem mu kudlu do břicha. Projel tam tak snadno, jako když se krájí máslo.

Stálo při mně ono štěstí jako při něm; nikde nikdo. Čepel projela bez problémů a on pořád nezačal řvát, jen blbě čuměl a začal klopýtat uličkou zpátky, což jsem nemohla dopustit. Popadla jsem svůj řetěz z kalhot a přehodila mu ho přes hlavu. Spadl na zem a začal s sebou škubat, bylo mi na zvracení. Po chvíli sebou přestal mrskat. Všude byla krev, ale já si pořád myslela, že to ten hajzl jen hraje. Vytrhla jsem mu nůž z břicha a ještě několikrát jsem ho bodla. Až pak mi došlo, co jsem udělala. Potácivě jsem pár kroků odstoupila. Opřela jsem se o kamennou zeď a podívala se hrůzné dílo mé pomsty. Zvednul se mi žaludek. Padla jsem na kolena a zvracela, v té pozici jsem vydržela ještě dlouho po tom, co jsem vyzvrátila všechno dnešní jídlo. Přišlo mi to jako věky, ale mohlo to být jen pár minut.

Vstala jsem a velmi vrávoravým krokem jsem se vydala zpátky. Nedokázala jsem logicky uvažovat, na sobě jsem měla bílé tílko kapely Dead Kennedys, které teď už bylo rudé, zalité krví. Měla jsem i roztržené kalhoty a nechala jsem tam řetěz, ale já to nevnímala. Vlastně si moc nepamatuju, co bylo potom. Upadla jsem do takového apatického stádia. Vím, že mě vyslýchali policajti, vím, že jsem strávila mnoho hodit při konverzaci s psychiatrem. Vím, že jsem byla v nápravném zařízení. Tam jsem se taky naučila, co jsou vlastně ony drogy, ale taky jsem tam poznala přátele.

Vím, jak se na mě dívali lidi a dívají se doteď. Když mě vidí někdo z města, okamžitě míří kvapem pryč, dětem zakazují se ke mně přibližovat. Staří známí předstírají, že neexistuju. Ale na tom nezáleží, všechno ztratilo smysl ten den v parku na lavičce.

A teď se tu procházím noční prázdnou ulicí a míjím přesně tu uličku, kde se to stalo. Rodiče mě definitivně zapověděli, vlastně semnou od té doby nemluvili, nikdy mi neuvěřili to, co se mi kdysi stalo. Měli vlastní teorii, o tom, že jsem toho člověka zabila kvůli drogám a protože jsem psychopat. Ani rozbory krve jim nic nedokázaly vymluvit, byli tak hloupí a natvrdlí. Vlastně myslím, že byli rádi, když se mě zbavili. Nevím, jak jsou na tom teď. Občas se zastavím před naším bývalým domem. Naši mají dítě, nikdy jsem je neviděla z blízka, ale z doslechu vím, že mám bratra.

Na zem začínají dopadat chladné vločky a tvoří na ní poprašek. Hodiny odbíjí dvanáctou a kdesi v dálce slyším havrana krákat. Přitahuju si kabát blíž k tělu a zašlapávám do země vajgl od cigára. Vytahuju krabičku a zapaluju si další. Třesou se mi ruce, musím si koupit rukavice. Živím se brigádami, snažím se, co to jen jde. Přemýšlím, že si udělám školu, ale stejně nemám šanci, s tím, co mám napsané v papírech.

Přidám do kroku a jdu kolem kostela. Slyším zpěv. Ušklíbám se a přemýšlím nad tou bandou pokrytců, které nic nezajímá. Kolik z nich by nechalo vlastní děti skončit tak, jako moji rodiče. Kolika z nich jsou u prdele osudy kohokoliv jiného než jejich? Všichni mají plné huby moralistických keců o dětech v Africe, ale ve skutečnosti je jim to jedno. Hlavně, že vlastní obří domácí kino a nejnovější telefony. Nezajímá je, že na ulici jsou lidi, který sem dovál osud aniž by to byli nějací špinaví kriminálníci. Jo, poznala jsem tu lidi, kteří v životě neudělali nic špatného a jsou tu, protože je zničil tenhle stát. Život je hořkej a všichni si hrajou na citlivý a srdečný dobrodince, ale pravda je někde jinde. Denně ochutnávám syrovou chuť flegmatismu ostatních jedinců a tak to je, bylo a bude. Sem tam se možná najde nějaká výjimka, ale kolik z tisíce takových je? Myslím, že by se dali spočítat na jedný ruce.

Všímám si, že jsem došla přesně do toho parku, kde to všechno začalo. I když vlastně ne… ignorace ze strany mých rodičů tu byla vždy, jen se pak začala projevovat častěji.

Sedám si přesně na tu lavičku, ale je mi to totálně šumák. Vytahuju z tašky dárky ode mě pro mě. Dneska je Štědrej den, den, kdy bych měla bejt spolu se svojí rodinou. A já si tu sedím na lavičce, ledový noční vzduch se mi zařezává do kůže jako tisícovky jehliček. Usmívám se pro sebe. Myslím na mého bratra, pevně doufám, že dopadne lépe než já. Nepochybuju, že naši už zničili veškeré důkazy o mé existenci a možná je to tak dobře. Určitě je to tak dobře.

"Veselé Vánoce, bráško…" šeptám do vzduchu a uvědomuju si, jak osaměle to zní. Chtěla bych ho vidět vyrůstat, jak se směje, jak mluví, čím bude - až dospěje. Ale mým zaviněním a taky vinnou osudu a nemalým přičiněním mých rodičů mi to bude odepřeno.

Zubama trhám roh krabicáku a plně se napiju. Je to hrozně hnusný, ale teď je chuť vedlejší prioritou. Zapaluju si další cigáro a přemejšlím o životě, kam jsem to mohla dotáhnout, kde bych teď mohla být… co by kdyby. Pomalu ubývá čůča a já si urovnávám v hlavě správnost rozhodnutí. Mám to připravené. Bude to legrační, ironické. Budu jedna z mnoha nalezených po zimní noci. Možná es o mě zmíní někde v novinách, kde píšou o nalezených mrtvých feťácích. Ale nikdo to nečte. Nikoho to nezajímá. Pomalinku začíná vánice a sněhu přibývá. Málokdy byly bílé Vánoce, teď ano. Opět se usmívám.

Připravuju si stříkačku, zapalovačem rozehřívám fet na lžičce, nabírám. Kupodivu to šlo snadno i přes vítr. Uvažuju o tom, že takováhle dávka by snad mohla zabít slona. Nikdy jsem si nic nepíchla, sem tam jsem šňupala, ale kolikrát jsem viděla, jak se to dělá.

Sundávám si kabát a pokládám ho na lavičku. Dělá se mi blbě z jehel, odvracím zrak a zhluboka dýchám. Vybírám si žílu, ale nejdřív si vychutnám svoje poslední žváro v životě. Asi bych měla brečet, ale já jen prázdně čumím na poprašek sněhu, který se utvořil na chodníčku a již zakryl moje stopy. Nikdo si mě nebude pamatovat. Možná to bude tím, že jsem již mrtvá řadu let. Mý tělo je jen prázdná schránka jistého pozůstatku vědomí.

"Veselý Vánoce, Annie…" přeju sama sobě a zhluboka se nadechuju.

Jdu na to, nedaří se mi trefit žílu, jsem přiopilá po vínu. Z hrdla mi uniká chraplavý smích. Povede se mi trefit se asi na pomilionté. Mačkám píst injekce a obsah si vpíchnu do žíly.

Padám do černoty a je mi to jedno a vám taky. Všichni mi teď můžete políbit prdel.
S touhle myšlenkou naposled zavírám oči a odebírám se ke svýmu vysněnýmu klidu. Sbohem, ignoranti, vím, že vám nebudu chybět.

Životní nesmyslnost

28. října 2012 v 13:52 | Cassie |  Úvahy
Napsáno: červen 2012
Poznámka: Úvaha nebo esej či co to vlastně mělo být. Na občanku. Měla jsem napsat svůj názor na smysl života či jak bylo to zadání, tak jsem psala. Nemohla jsem psát upřímně na plnou hubu, protože poslouchat kázání se mi opravdu nechtělo, takže jsou tam optimistické vsuvky. No nic.

Životní nesmyslnost

Smysl života? Život podle mě smysl nemá, a je mi jedno, co říkají ostatní. Víte, dívám se na lidi a pozoruji, že je vlastně celý život pouhá nezajímavá cesta z bodu A do bodu B. Všichni pořád někam spěchají, protože něco "musí udělat". Musí chodit do práce, do školy, obíhat úřady a tak. Prý je to tak na světě už zařízené, jistě, nejspíš je to opravdu nezbytné pokud chceme přežít život na naší zubožené planetě v téhle devastované společnosti. Já se ale ptám… jaký to má smysl? Opět zní odpověď, že žádný.

Někdo před nás vztyčil betonové sloupy, hranice, které bychom neměli překračovat, někdo nám nastavil denní rutinu a kolotoč života, který je prostě blouděním touhle společností a snahou vybojovat si vlastní místo v té spleti náležitých činností, které jsou předem téměř každému dány. Škola a pak vydělávání peněz prací (v případě, že nejste politik nebo něco takového…). Ovšem, ale proč to děláme? Abychom měli nejnovější iphone, notebook, značkové oblečení a hromadu dalších nepotřebných materialistických přání, ke kterým chceme dosáhnout.

Zajímalo by mě, jestli z toho má někdo radost, jestli to někoho opravdu naplňuje. Věci. Tak nepodstatné, ale pro dnešní obyvatelstvo tak nepostradatelné. Je to zvláštní. Já osobně bych byla šťastnější v jiném světě, ve světě, kdy si jídlo musíte ulovit, kdy žijete ze dne na den a bojujete o vlastní přežití, tam, kde si musíte vybojovat vlastní postavení rukama a talentem (stejně jako ve vlčí smečce) - ne původem, penězi a mocí. Ale to jsou jen moje fantazie, žijeme ve světě, kde není nic jiného než hierarchie peněz. Strach z mocných z nás dělá jen kolečka v soukolí, které se dále točí a je poháněno právě námi.

Znáte hru The Sims? Co když jsme jen hloupé postavičky, se kterými si někdo hraje, jsme jen produktem cizí znuděnosti. Jsme jen pouhé loutky, kterým připravuje osud někdo jiný, někdo, kdo se baví lidským utrpením a bezprávím. Třeba si s námi opravdu jen někdo hraje, třeba jsme jen pitomým makrosvětem v obrovském prostoru. Přirovnala bych to třeba ke stéblu trávy na naší planetě, co když jsme pouhým stéblem trávy někde jinde? Co když jsme jen součástí něčeho většího, něčím naprosto bezvýznamným, dílem nějakého… zahradníka. K čemu bychom tedy potřebovali nějaký smysl života, pokud jsme opravdu jen pěšáci na šachovnici.

Život bych vlastně přirovnala k CDčku, na kterém je mix písniček. Některé jsou ty, které milujete, jiné máte pouze rádi, některé vám nevadí, některé naopak ano a některé vám rvou uši a vy si řeknete "bože, vypněte to někdo, vypněte to, než to vypnu sám". Vypnete a končíte. Je to moje metafora k ukončení života, protože proč poslouchat nějakou skladbu, která nás vyloženě mučí. Patřím k těm, co už sahali po tlačítku off na rádiu, ale právě proto vím, že se může stát to, že písnička se najednou překlapne - může se stát, že to dokážete přepnout pomocí vůle, nebo pomocí okolí. A není fajn si vlastně poslechnout nějakou oblíbenou písničku?

Nejspíš je, je to fajn, ale víc ne… smysl života tam prostě nikde není. Ptala jsem se, co je pro ostatní smysl života a nic z toho mi nepřišlo dostatečně skutečně postačující. Jednou odpovědí bylo milovat - naivní, hloupé. Není to smysl života, je to pouze psychická lidská potřeba nebýt sám, nést s někým tíhu tohohle světa, najít alespoň částečné naplnění, ale cílem té těžké hrbolaté cesty, kterou nazýváme život, to není. Moje babička mi řekla, že vidí svůj smysl života v tom, aby se o nás postarala, nenechala vymřít svoji krev, svůj rod. Obdivuji ji, ale přesně z opačného důvodu nikdy nechci mít děti, krom jiných důvodů nechci, aby musely žít v tomhle světě. V tomhle hrozném světě, ze kterého bych sama nejraději unikla.

Další odpovědí byly peníze. Odporné naplnění života, nechápu to, peníze jsou zlo, hnus. Jeden můj kamarád mi řekl, že jeho smyslem života je hudba, říká, že kdyby nehrál na kytaru, tak by byl mrtvý. Přirovnala bych to k té lásce - je to jen jeden z dalších způsobů, kterými se snažíme zaplácat to prázdné místo, které v sobě máme, jen další způsob kterým chceme dojít k nějakému tomu naplnění. Něco, co nás z vnějšku uspokojuje. Pro mě je to třeba psaní, ale když se zamyslím… je to jen další prázdná činnost, která nám zkracuje čekání na smrt. Možná, že ona smrt bude smyslem života, protože ono samo žití či přežívání je vlastně jedno velké umírání. Možná, že děti mají smysl života, chtějí prožít dobrodružství, chtějí se na svět dívat nezkaženýma očima, ale tyhle děti v nás brzo umírají, čím dál dříve se snažíme dospět. A tím ničíme to nejlepší z nás.

Myslím, že v tomhle životě neexistuje naděje na objevení nějakého hlubšího smyslu, ale můžeme doufat, že po smrti bude něco jiného, lepšího, něco, kde nepůjde jen o odžití si svého kusu. Prozatím by si ovšem každý měl poslouchat ty svoje písničky, i když se tam občas objeví nějaké hodně nepříjemné. Třeba ta další bude právě ta vaše nejoblíbenější. A třeba taky ne.

Referát - My děti ze stanice ZOO

28. října 2012 v 13:48 | Cassie |  Úvahy
Psáno: Červen 2012
Poznámka: Vůbec jsem si to nepamatovala, vařila jsem z vody, ale jedna slečna mě za napsání tohoto referátu pozvala na brko, takže tak :)

MY DĚTI ZE STANICE ZOO

Realisticky mrazivá kniha podle skutečné události z prostředí, kde hrají hlavní roli drogy a prostituce. Člověk je po přečtení knihy nucen k zamyšlení, kdy si uvědomuje jak tenká je hranice života a smrti, při čemž o všem rozhodují naše volby. Hlavní hrdinkou knihy "My děti ze stanice ZOO" je Christina, jejíž příběh nás zavede do neúplného dětství a pošramoceného dospívání. Toto dílo nám ukazuje důležitost věnování se dětem, aby měly spokojené dětství, důležitost vztahů mezi rodičem a dítětem a samozřejmě nám předvádí, jak bylo (a je) lehké pro děti se dostat k drogám. Autorka mistrně sepsala svůj životopis a odhalila tak drogovou problematiku mnohem niterněji a otevřeněji než odborné texty.

Děj: Začátek knihy nám přesně odhaluje autorčino smutné a ponuré dětství, které bylo nejspíš jedním ze spouštěčů její cesty k drogám. Když bylo Christině šest let, její rodiče se rozvedli a ona se odstěhovala spolu se svojí matkou z vesnice do Berlína. Život tam nebyl vůbec jednoduchý, děti si zde téměř nesměly hrát (všude byly betonové zdi a zákazy - například zákaz vstupu na trávník, také tam byli přísní správci, kteří dohlíželi na to, aby si děti venku nehrály třeba s míčem, protože by něco mohli poškodit - což je vůči jejich nastávající zábavě dosti ironické), proto se bavily vandalismem a poškozováním činžáků (a také na "lupiče" a v garážích). Christina se prosadila v partě dětí, kde se o to musela přičinit pouze rvačkou. Později, kdy už si sama myslela jak je dospělá (bylo jí asi tak dvanáct) začala chodit do Domu mládeže, kde se seznámila s partou, se kterou začala kouřit hašiš a brát jiné lehké drogy. Život se pro ni změnil tím stylem, že konečně někam zapadala a připadala si "cool". Když jí bylo třináct, už si připadala zralejší na něco víc, a lákala ji "Nejmodernější Evropská diskotéka Sound", na kterou viselo po Berlíně hromada plakátů. Její parta se tam začala postupně stahovat a Christina se tam také chtěla podívat. Zfalšovala proto datum narození ve své studentské průkazce a spolu s kamarádkou se tam vydala. Nejdřív se jí tam nelíbilo, žila v naivní představě jakéhosi "paláce" plného světel a neonů, při tom se dostala do pajzlu nejvyšší úrovně, kde byl akorát samý feťák nebo alkoholik. Chytila se nové party. Nejdříve se sama zařekla, že nikdy nezkusí tvrdší drogy, ale později se dostala až k čichání heroinu, na kterém si pomalu, ale jistě začínala pěstovat závislost. V Soundu si prošla i pár pseudovztahy, než se dostala k vážnému vztahu s Detlefem, který se stal jejím přítelem na téměř celý život strávený mezi touhle společností. Postupně si řekli, že si zkusí jednou či dvakrát píchnout "háčko", ale postupně se propadali do kolotoče závislosti, aniž by si to sami uvědomovali. Postupně se propadali hloub a hloub, měli problém sehnat peníze na dávky, takže se Detlef začal prodávat ve stanici podzemky. Nejdříve jim to na vyžití s herákem stačilo, ale čím déle brali, tím potřebovali vyšší dávky, takže brzy musela začít s prostitucí i Christina. Pro její matku bylo opravdu děsivé zjištění, že Chris bere drogy - neměla čas se jí věnovat, věnovala se svému novému příteli - jistě, tušila, že Christine kouří trávu, ale nikdy neměla ponětí o tvrdých drogách ani o Soundu (myslela si, že její dcera pořád chodí do Domu mládeže). Rozhodla se, že její dcera musí odvykat, ale všechny pokusy byly neúspěšné (odvykala nejméně dvakrát - jednou s Detlefem, kdy on neodolal pokušení, jednou v léčebně, kdy naopak utekla a sama si šla píchnout). Proto se rozhodla poslat Christine k jejímu otci, kde žila zamčená v bytě celé dny, ale i tak se dostala k fetu. Nakonec ji rodiče poslali za babičkou na venkov, kde se jí povedlo odvyknout a najít svoji novou osobnost - odložila všechny věci, třeba vysoké boty na podpatku a velmi výrazná líčidla - a začala se stýkat s novými lidmi, kteří si akorát občas zakouřili trávu, aby unikli víru nudné deprimující a zkažené doby. Většina ostatních postav z knihy - přátele Christine (včetně Detlefa) zemřeli.

Úvaha - Český národ za padesát let

28. října 2012 v 13:44 | Cassie |  Úvahy
Psáno: Duben 2012
Poznámka: Opět do hodin literatury, opět stejná kravina jako všechny moje úvahy


Co bude s českým národem za padesát let…?

Odhadovat budoucnost je nepěkná zábava, pokud na to nahlížíme realisticky. I když pomineme možnost apokalypsy, invaze mimozemšťanů či zombíků, další světovou válku… stejně ta budoucnost nebude vůbec pěkná.

Nejspíš bych se nejradši vyhnula i psaní této úvahy, abych nemusela přemýšlet o tom, co náš národ, celou zemi i vlastně celý svět čeká. Je tisícero možných cest, kterými se můžeme vydat, ale nezáleží to jen na našich volbách, záleží to na vlivu celého světa. Co bude dál? Nikdo neví a hodně lidí si raději ani netroufá odhadovat.

Vynechám polemizování o celosvětových změnách, technických vymoženostech, pokrocích, politice a o tom, jak bude všechno jiné. Zaměřím se výhradně na národ, což je ovšem ještě ta horší možnost. Protože když se dívám na mladé lidi ve věku deset až dvacet let, říkám si, že by možná nejlepší možností byla právě ona již výše zmiňovaná apokalypsa. Nemůžu odsoudit všechny mladé lidi, to by byl nesmysl, ale když se podívám na většinu tak mě to děsí. Děti už odmalička přestávají respektovat autority… učitele, staré lidi a dokonce i vlastní rodiče. Jsou to flákači, kteří postrádají dobré vychování.

Jistě, doba se změnila, všechno je volnější, ale to neznamená, že děti můžou už třeba od osmi let mluvit sprostě, kouřit, pít alkohol a v některých případech i brát drogy. Jenže když se rozhlédnu okolo, vidím přesně tohle. Nedávno jsem jela autobusem za kamarádem do Hradce a šokovalo mě pár chlapců, kteří seděli za mnou. Byli tři a podle toho, co jsem vyposlouchala (ne tedy, že bych poslouchala cizí rozhovory, ale oni ječeli tak, že se to nedalo přeslechnout) to byli čtvrťáci, takže jim mohlo být těch devět let a bavili se o tom, jak byli na nějaké "megahusté kalbě", kde se opili a jeden z nich se vyspal s nějakou starší dívkou. Promiňte mi, ale vážně? V devíti letech? Ti hoši se mě pak ještě ptali, jestli nemám cigaretu.
Opravdu na rovinu říkám, že mnou v tu chvíli proběhlo nefalšované zděšení.

Každopádně pokud jsou na tom děti takhle teď, jak na tom můžou být za padesát let? Raději na to ani nemyslet. Možná to zní pesimisticky, ale náš národ nejspíš stejně nemá budoucnost. Možná, že už za padesát let vymizí i čeština, i když upřímně doufám v to, že ne. Ale opět příklad na dnešní mládeži - sociální sítě, internet. Takové chyby, za které by se styděl i žák prvního stupně, ale těm lidem to nevadí, když je chce někdo opravit, tak se jen osočují, že to "není diktát, a že není důležité psát správně" nebo "mluvit umím, tak co jako". Tím náš mateřský jazyk zašlapávají do země a ještě po něm pomyslně plivou.

Ale posuňme se dále. Česká kultura, tradice a zvyky. Kde je ještě najdeme? Všude nás obklopuje strašná amerikanizace, která z povědomí českého národa vymazává všechno. Zní to možná jako pohádka, ale je to tak, vždyť české děti už mají od útlého dětství idoly a modly pocházející právě z Ameriky, a chtějí být jako oni.

Už skoro nikdo neslaví naše české dušičky, ale čím dál víc lidí slaví halloween. Pokud to takhle půjde dál, za těch padesát let se už bude o Vánocích říkat, že dětem přinese dárky Santa Claus.
Pak je tu také historie, která dnešní mladé generaci skoro nic neříká. A je možné, aby národ existoval bez toho, aby věděl o své minulosti? Myslím, že ne, protože se nebudou lidé moct poučit z minulých chyb a budou je opakovat.

Ano, ne všichni takhle vidí budoucnost našeho národa. Někteří za ni chtějí a budou bojovat, ale nevím, jestli to bude stačit. Pár inteligentních lidí proti tupé mase lidí bez názoru, kteří si nechávají gumovat hlavy tím, co je "in" a co je "out".
Na závěr bych chtěla podotknout, že tahle otázka je špatně položená. Správně bychom se měli ptát - "bude náš národ za padesát let vůbec existovat?".

Dodatek - vím, že je to sloh z poloviny o mně. Ale stejně si za svými názory stojím, i když to může znít vlastně vtipně, když zrovna já píšu o zkaženosti. No, co se dá dělat.

Úvaha - Bezdomovci

28. října 2012 v 13:36 | Cassie |  Úvahy
Psáno: Březen 2012
Poznámka: Opět psáno do hodin literatury

BEZDOMOVCI

Žijí ze dne na den, nemají domov, místo, kde trvale složit hlavu. Jejich život je o tolik jiný, než ten, který žijeme my. Bojují o vlastní přežití a existenci. Někteří z nás pláčou, protože nemají nejnovější nejúžasnější a nejmodernější telefon - oni pláčou, protože nemají jídlo, kterým by mohli utišit svůj hlad. Nikdo je nepostrádá, když se nevrátí, protože se nemají kam vrátit. Spousta lidí jimi pohrdá… Ale položil si někdo z vás někdy otázku - jak se do oné situace tito lidé vlastně dostali?

Samozřejmě, že tato problematika lidí bez domova nemá jen jednu stranu. Z předchozího odstavce možná vyznívá, že bychom je měli litovat, ale tak to myšleno nebylo. Jistě, někteří z nich si naši lítost opravdu zaslouží, protože se do této situace dostali jinak, než svou vlastní vinou. Jiní si za to však můžou jen a pouze svým vlastním přičiněním. Jenže, bezdomovci se nedají rozdělit na tyhle dvě skupiny. Možná vám to zní jako samozřejmost, že můžeme věci rozškatulkovat něco na dva tábory, ale není to tak. Konkrétně v tomhle případě bych řekla, že k tomu, abychom mohli posoudit - musíme znát více věcí, než jen vědět, jestli si za to daná osoba může sama, nebo jestli je na ulici něčí zásluhou. Řekla bych, že důležitým faktorem je také způsob vystupování člověka… protože ačkoliv ulice změní každého, neznamená to, že bezdomovci mají právo obtěžovat ostatní lidi, a dopouštět se vážných kriminálních činů. Což nemalé procento z "obyvatel ulice" dělá. Zkrátka se musíme dívat na tuhle situaci z více úhlů pohledu. Pro upřesnění se přece jen pokusím o to rozškatulkování.


Jako první skupinu bych vzala lidi, kteří se ocitli na ulici vlastním přičiněním. Může jít o alkoholiky, gamblery, feťáky… zkrátka lidi, co si zničili život a nejspíš o ně už ani nikdo nestojí. Většinou je to ten typ bezdomovců, který stojí před obchoďáky a žebrá peníze - za které si však nekoupí jídlo, ale třeba nějaké levné hnusné pivo a cigarety. Nebo šetří na další dávku fetu. A když nejsou peníze, tak si třeba koupí obyčejné lepidlo, ze kterého se můžou taky takzvaně "sjet". Zkrátka a dobře jsou to lidé, kteří pořád opakují svoje chyby. Jako by si vlastně ani neuvědomovali, že na ulici nejde o to dostat se do jiné reality, ale o to přežít. Jistě, ono se to z jejich pohledu zjevně slučuje… Na jednu stranu každý den pro ně může být dlouhý tisíce let, a tohle je z jejich pohledu jediná možnost uniknout té kruté realitě, která je svírá ve svém chřtánu. Většinou právě tihle lidé páchají trestné činy.


Druhá skupina by se podle mě dala obrazně zaštítkovat na "poslušně jsem se učil, poslušně jsem pracoval, poslušně jsem platil daně, poslušně jsem otevřel exekutorovi". Prostě a jednoduše lidé, kteří se pod křídla ulice dostali ne přímo svojí vlastní vinou. Někteří jsou tam možná vinou státu, jiní třeba i tím, že na ně byl přenesen dluh někoho z rodiny, možná podepsali špatnou smlouvu (ano, částečně i jejich chyba, že neumí číst…), nedostatek financí pro placení nájmu (nemusí to být o tom, že nechtějí pracovat, může jít také o to, že ta práce prostě není). Tihle lidé většinou nemají na vybranou a trpí nejspíš nejvíc. Ano, tyhle lidi bych vlastně i litovala.


"Dobrovolní bezdomovci" tak bych nazvala třetí skupinu. Jsou to lidé, kteří se třeba dostali na ulici jakýmkoliv způsobem, a tam se jim zalíbilo. Nechtějí odejít a tenhle život jim nejspíš naprosto vyhovuje. Sem bych zařadila třeba i útěky z domovů. Třeba i jeden můj kamarád, kterému to doma hrozně skřípalo, měl problémy ve škole… a tak jednoho večera prostě vzal batoh, a odešel si svou vlastní cestou. Řekla, bych, že většina těhle "dobrovolných bezdomovců" má rodinu a místo, kam se vrátit. Ale proč se nevrátí? Protože ačkoliv to pro nás je možná nepochopitelné - žít takhle má ale vlastně i své klady. Víte, někteří z nich jsou opravdu šťastní, což jim spousta "majetných" lidí může jen závidět. Ačkoliv to tak možná nevypadá, ale ulice opravdu stmelí pravé přátelství a spousta lidí tam našla svoji novou rodinu. Ne, nemám to okoukané z filmů. Speciálně kvůli tomuhle tématu jsem vyšla do ulic, když jsem byla o víkendu v Praze. Možná to bylo částečně nebezpečné, protože někteří ti lidé opravdu nemají hlavy v pořádku, ale nelituju toho. Viděla jsem spoustu věcí a jednu věc musím uznat, v místech, kde se zdržují skupinky těhle lidí se ukazuje i dobrá lidská tvář. Ano, oni málokdy dostanou něco teplého do žaludku, ale když ano, tak se o to podělí (samozřejmě, ne všichni, někteří se řídí heslem, že přežije jen ten nejsilnější). Což je vlastně úžasné - v dnešní společnosti jsou lidi, kteří se chovají k ostatním stylem "sám mám málo" a to vlastní tři vily, jachtu a ostrov někde v Karibiku. A někteří z těhle lidi nemají nic, ale stejně se o to své nic rozdělí. Protože snášet sám nebezpečí tohohle života je nejspíš k zesílení. Jistě, výjimka potvrzuje pravidlo. Mezi každou sortou lidí se najdou ti v uvozovkách dobří a špatní. Na to jsem chtěla poukázat. Na to, že nemůžete všechny házet do stejného pytle.

Je vlastně smutné označovat bezdomovce jako odpad společnosti. Nelze odsoudit člověka, aniž byste znali jeho příběh. Ano, pokud jde o "smradlavé věčně ožralé bezdomovce, kteří každého jen otravují, jsou nepříjemní a někdy i agresivní" určitě chápu názor, který říká, že jsou naprosto odporní a hnusní. Ale pořád se nedomnívám, že jsou odpadem společnosti… upřímně tímto názvem bych spíš pojmenovala naše politiky, ale to už je věc jiná.

Zkusili jste si někdy představit, co byste dělali vy, kdybyste se do takové situace někdy dostali?

Myslím, že většina z vás by nepřežila ani dvě hodiny. Nejspíš by nebylo na škodu, aby si každý prožil alespoň pár dní jako bezdomovec - k zoufání monotónní dny, nevědět, jestli se dožijete dalšího dne, nemít jistotu vůbec v ničem, cítit prázdný žaludek a tvrdou zem. Třeba by to otevřelo oči materialistům, kteří si ničeho neváží, a třeba by pak lidi dokázali přehodnotit svůj žebříček hodnot a zamysleli by se nad tím, co je vlastně důležité.

Úvaha - Trest smrti

28. října 2012 v 13:33 | Cassie |  Úvahy
Napsáno: Březen 2012
Poznámka: Psáno do hodin literatury


TREST SMRTI

Od spousty lidí slýchám, že nikdo nezasluhuje trest smrti - že nikdo nemá právo dotknout se lidského života. Cizího ani svého. Pokud jde o sebevraždu, tak dle mého názoru nemá naopak nikdo právo bránit, zakazovat či odsuzovat, protože vy sami můžete rozhodnout, jestli chcete žít nebo naopak ne.

Je nelidské a zrůdné zabít jinou lidskou bytost, než jste vy sami. Trestat lidi kvůli zločinům je správné, ale pravdou je, že málokdo se ve vězení napraví a tresty, které jsou u nás udělované, nebývají rovny skutkům, které byly spáchány. Je to vlastně až k smíchu - nebo k pláči? To je na každém z nás, jak na danou problematiku bude nahlížet.

Podívejme se na konkrétní případ; někdo brutálně a krutě zabije člověka, který vám byl opravdu blízký. Myslím si, že málokdo z nás by se smířil s tím, aby si vrah odseděl dvacet let ve vězení, a pak šel ven na svobodu. Je naivní věřit, že už nikdy neprovede nic podobného. Neříkám, že někteří trestanci se nemůžou změnit k lepšímu, ale spousta opustí vězeňské zdi a stávají se z nich stejné zrůdy, kterými byli i předtím. A přijde vám tohle opravdu spravedlivé?

Lidé se ohánějí tím, že může být odsouzen naprosto nevinný člověk. Jistě, je třeba rozlišovat. A nejen díky důkazům, ale důraznou roli hraje i motiv. Samozřejmě, ačkoliv jsem to ještě nezmínila - trest smrti by měl být pouze za úmyslnou vraždu.

Každopádně, v případě, že by nebyl zaveden trest smrti, byla bych pro to, aby byli zločinci nuceni přemýšlet o tom, co spáchali. Tvrdá práce, žádné vězeňské výhody, žádné luxusní cely, holé místnosti nejlépe bez oken jen s tvrdou matrací. Tihle lidé by totiž měli trpět a pocítit pravou tíhu bolesti. Ale hlavně by měli poznat, co je to, když je trápí svědomí.

Cassie & Lizzy v akci - Prázdinový cvokhouse

28. října 2012 v 12:59 | Cassie & Fran |  Parodie a jiné šílenosti
Naprosto hustodémonskykrutopřísná kravina mimořádného kalibru. Jsem líná opravovat chyby - ale to jsem nedělala ani předtím.

Napsáno: Srpen 2010
Délka: Střední
Spoluautorka: Fran
Poznámka: Bez korektury, psáno v brzkých ranních hodinách a ponecháno v podobě, ve které jí naše ICQ vyplivlo
Poznámka č. 2: Fran, která je spolupachatelkou povídky už přezdívku "Lizzy" opravdu nepoužívá

Na křídlech osudu

28. října 2012 v 12:42 | Cassie |  Smutné a depresivní
Ani se mi to po sobě nechtělo číst, takže za případné pravopisné hrubky se velice omlouvám.

Délka: Střední
Napsána: Srpen 2010
Poznámka: Psáno po smrti blízkého člověka, takže je to hrozně hnané na efekt...

Děj je o: Smrti a ztrátě milovaných lidí, víc k tomu asi neřeknu. Jen, že je tam použitá hromada citátů.

Poslední sbohem

28. října 2012 v 12:34 | Cassie |  Z reálného života
Tato povídka by se stejně dobře dala zařadit do kategorie "Smutné a depresivní", ale já ji ponechávám v této rubrice protože je to jeden můj osobní a dost bolestivý sepsaný zážitek. Takže mě omluvte za kvalitu, ale je to psané v upřímném zármutku a ošklivé hluboké depresi.

Délka: Středně dlouhá
Napsáno: Srpen 2010
Poznámka: Moje vlastní vzpomínky na pohřeb

Věnováno mé pra-pra-pra tetě Marii Hillerové, která zemřela na smrtelnou a těžkou nemoc, bylo to rychlé tak moc netrpěla. Milovali jsme ji a navždy vzpomínáme.