Krvavé slzy (The vampire diaries)

28. října 2012 v 12:12 | Cassie |  FanFiction
Říkám, teď už fanfiction nepíšu. Vlastně jsem jí psala celkově převážně hlavně jen do soutěží. Následující povídku také. S touhle povídkou jsem skončila čtvrtá, ale když jsem si ji po sobě teď přečetla, tak to moc nechápu. Je taková... uhm... velmi zvláštní.

Napsáno: Jaro 2010
Délka: Střední
Na motivy: The vampire diaries


Krvavé slzy

Sluneční paprsky se proplétaly mezi korunami rozložitých stromů, v nejstarší části lesa. Vzduch byl provoněn vůní mízy, a lesem se rozléhal dlouhý, srdceryvný výkřik. Nazlátlé listí šeptalo, šeptalo příběh.

Dívka běžela lesem, netušíc co je jejím cílem. Zrádné kořeny jí podkopávaly nohy, a ona se snažila běžet dál. Věděla, že nemá šanci, přesto však pokračovala v běhu. Ve vzduchu byla cítit pachuť strachu a bolesti. Dívčino srdce tlouklo jako splašené, její puls byl až příliš rychlý - běžela moc dlouho. Snažila se neohlížet, ale to jí moc nešlo. Neudržela se na nohou, a tak se svalila na hutnou zeminu. Sípala po dechu, a její šestý smysl byl v pozoru. Kmitala hlavou sem tam, a její kapuce jí sklouzla s čela.


Tentokrát jsem po dechu zalapala já, byla to moje kamarádka - Elena Gilbertová. Projel mnou šok a hrůza, chtěla jsem jí varovat, byla jsem však jenom pozorovatelkou. Elena na sobě měla tmavý plášť s kápí, a šaty stejné barvy. Nemohla jsem pochopit, proč utíká v lese na vysokých podpatcích, které měli - jako zbytek oděvu - černou barvu. Pohled na moji vyděšenou a bezbrannou kamarádku se mi vryl do paměti. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Krčila se u kořenů rozložitého starého dubu, a tiše vzlykala.


Netrvalo dlouho a ticho, které narušovalo jen Elenino tiché štkaní, přerušil jiný zvuk - zlověstnější. Bylo to tiché praskání větviček, byly to kroky. Elena se s obtížemi vydrápala na nohy, a hleděla do prázdna. Přestala plakat, ani se netřásla. Pevným hlasem zašeptala otázku, která však zněla jako oslovení.

"Damone?" Její hlas se nesl po paloučku, a odrážel se od stromů. Rozhlížela se, a čekala. Netrvalo dlouho a Damon vystoupil zpoza stromu, hledíc upřeně na Elenu. Jako stín se blížil k ní, a stále jí propaloval pohledem.

"Přišel jsi mne zabít." konstatovala roztřeseným hlasem, upír jenom přikývl. Dívka se nadechla, a upřela své modré oči na postavu před ní.

"Ale proč?"
Nemusela se ptát, v hloubi duše odpověď již znala.

"Je mi to líto." zašeptá upír, pomalým krokem se přibližuje ke své budoucí oběti. Pak se však zarazil, protože spatřil v Elenině tváři odhodlaný výraz. Nečekal, že to bude tak snadné.

"Stefan tě zabije! Já vím, proč to děláš, chceš mu ublížit. Protože nechceš dopustit, aby byl šťastný, když jsi přišel o Katherine! Ale nebyla to láska, oba vás ovládala! Děláš to zbytečně, protože tím že mě zabiješ, jí nevrátíš! I když si to nepřipouštíš - už nikdy ji neuvidíš! A tímhle si nepomůžeš!" křičela dívka, podivně prázdným ledovým hlasem. Na Damonově tváři se vystřídaly veškeré emoce - pobavení, smutek, bolest, utrpení, láska, neštěstí, lítost. Už neměl co říct, jen se na Elenu naposledy podíval. Z jejích očí kanuly slzy, krvavé slzy. Upír napjal veškeré svaly v těle a odrazil se ke smrtícímu skoku.

Nemohla jsem, se na to dívat, a tak jsem zavřela oči. Vzduch prořízl Elenin výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. Pak jsem se odvážila, a otevřela oči.

Zalapala jsem po dechu, protože to co jsem spatřila, mně vyděsilo a překvapilo zároveň. Nebyla jsem v lese, nýbrž u sebe doma. V duchu jsem sama sebe uklidňovala, že to byl jenom sen, ale moc dobře jsem věděla, že tyto sny nemůžu brát na lehkou váhu. Jsem čarodějnice.
Okamžitě jsem zavolala Eleně. Uklidnilo mě slyšet její rozespalý a popuzený hlas. Měla jsem radost, ale přesto jsem na ní dávala velký pozor. Elena mnohokrát říkala "Bonnie, nech to plavat. Byl to jenom sen." Ona sama tomu nevěřila, ale snažila se mne uklidnit.

O pár měsíců později...

Stála jsem s Meredith u Eleny doma, a ta se na nás nedočkavě dívala. Vyzvala nás, ať se posadíme (což jsme samozřejmě udělaly) a pak chvíli přemýšlela. Nevěděla jak nám tu novinu říct, a tak to vybalila najednou.

"Já a Stefan… totiž my… on… budeme se brát!" oznámila a srdečně se na nás usmívala, přitom nám ukázala prsten který se jí třpytil na prsteníčku levé ruky. Já i Meredith jsme nadšeně vyskočily z pohovky a objímaly Elenu. V Elenině tváři byli slzy radosti, ostatně všichni jsme měli radost. Na můj "sen" si nikdo nevzpomněl, popravdě ani já - nenapadlo mě přemýšlet o Damonovi.

"No to je super! Gratulujeme!" halekaly jsme s Meredith jedna přes druhou.

***
Nadšení neustávalo ani při pracných přípravách na svatbu. Obvolávání svatebních hostů, vybírání svatebních oznámení, "odborná" rada při výběru šatů, sestavování jídelníčku a další z tradičních svatebních příprav nás nenechaly chladnými.

Já osobně jsem si vzala na starost seznam hostů a jejich obvolávání (samozřejmě nejdřív mi Elena všechno schválila). Datum svatby bylo stanoveno na 29. Října, a všichni už se moc těšili. Šla jsem Eleně za svědka - když mě o to prosila, plakala jsem radostí. Bohužel nikdo si nevzpomněl na Damona, který stále truchlil kvůli Katherine. Na vztek, který z něj proudil, když Emily odmítla udělat to kouzlo, které by Katherine osvobodilo. Bohužel.

V den "D" nastala komplikace - nevěsta nebyla k nalezení. Nepřidala jsem se k těm, kteří ji hledali, moc dobře jsem věděla kde je. Složila jsem se, nedokázala jsem vnímat. Přesně jsem před sebou viděla Elenino tělo, potřísněné krví. Po třech dnech ji našli. Celé ty tři dny jsem musela lhát, lhát o tom že nevím kde je. Nikdy jsem ničeho nelitovala víc, než toho, že jsem tam nebyla. Byla to osudná chyba, za kterou budu platit vysokou daň.

***
Stojím nad hrobem, a v ruce držím kytici. Cítím neuvěřitelnou bolest nad ztrátou. Moje slzy zmáčejí zem - pod kterou je uložena rakev s tělem mé nejlepší kamarádky. Nikdy jsem neměla dopustit, aby se to stalo. Naposledy přejíždím rukou po náhrobním kameni, na kterém je vytesáno několik slov. Nechci ta slova číst, jenom se jich naposledy dotknout. Klekám si na kolena, a políbím zem, pod kterou odpočívá. Nevnímám poryv větru, který mi cuchá vlasy, ani havraní krákání ozývajíc se z útrob tohoto ponurého místa. Šeptám poslední slova, poslední sbohem. Srdce mi bije neuvěřitelně hlasitě, a rychle. Pokládám na hrob bílé růže, a dovolím si ještě poslední pohled. Je to všechno moje vina, a já ji už nedovedu snášet. Otočím se, a pracně se škrábu na nohy. Zhluboka se nadechnu, a odcházím. Odcházím pryč do temna, do nicoty - tam kde již neucítím strašlivou vinu, za to že Elena Gilbertová zemřela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama