Moje budoucnost za 20 let

28. října 2012 v 14:22 | Cassie |  Z reálného života
Psáno: Září 2012
Délka: Dlouhé
Poznámka: Je to taková instatní směs, psala jsem to pro pár lidí i na přání - tudíž jsem tam musela vtěstnat osudy mejch několika přátel, co si přáli být jmenováni. Huf.
Poznámka č. 2: V kategorii z reálného života je to... no, nejspíš kvůli stylu, kterým jsem to napsala a taky kvůli tomu, že je to moje téměř ideální představa budoucnosti
Poznámka č. 3: Je tam spousta gramatických chyb a hrubek plus se tam hrozně často opakují slova a jsou tam divně poskládané věty - za to se omlouvám, ale povídka není psána zrovna ve stavu bystré mysli. Inspirací mi totiž byla MaryJane.
(poznámka pro Danny: Ano, je to záměrně psané tímhle stylem... snažila jsem se, aby vyplynulo z textu, že pořád vlastně přemejšlím tak volnomyšlenkářsky jako v patnácti a že jsem vlastně ještě nikdy nedospěla....)



Cítím vůni slaniny, která mě nutí otevřít oči. Mám je slepené, ale párkrát zamrkám a už vidím. Překulím se ke straně postele a šmátrám rukou vedle sebe na nočním stolku. Nasazuju si brýle a sedám si. Protahuju se a cítím, jak mi křupe v zádech. Všímám si holky, která leží nahá schoulená u nohou postele. Pousměju se a prohlédnu si její nahé tělo posypané pihami, její rudé vlasy krásně kontrastují s bledou pokožkou. Očima prolétnu i zbytek pokoje a povzdechnu si nad bordelem po včerejší noci, ale s mírným uspokojením si všímám, že rusovláska tu zůstala poslední. Tiše sklouznu z postele a ze země zvednu černé tričko Iron Maiden, které na sebe ledabyle hodím. Bosky pokračuju po chundelatém koberci až ke dveřím do chodby. Povede se mi zakopnout o prázdnou lahev Jacka Danielse a tiše pro sebe vyhrknu "kurva, do prdele…", co nejtišeji otevírám dveře a proklouzávám do chodby. Opatrně je za sebou zase zavírám a už normálně mířím do kuchyně.

"Dobrý ráno," houkne na mě od sporáku Zak.

"Ty vole, ty ses včera praštil do hlavy, že děláš poprvý za těch x let snídani?" pobaveně se ušklíbám místo odpovědi.

Zastavuju se před zrcadlem v předsíni. Dívám se na sebe do zrcadla a povzdechnu si. Černomodré vlasy mám rozcuchané natolik, že mi dá snad půl hodiny, než se mi je povede rozčesat. Okolo očí mám rozmazanou maskaru a stíny, v koutku rtu mám zaschlou krev. Dívám se na svoje tělo a matně si vzpomínám na doby, kdy jsem nadávala na svoji postavu. Možná jsem si neměla stěžovat, protože teď jsem byla na vlastní vkus až moc hubená a moje bílá kůže vypadala téměř nezdravě. Podepsaly se na mě ty roky hrozné životosprávy a stresu.

Dívám se tam jen několik vteřin, ale před očima mi utíkají roky. Dnešní ráno je takové divné, přemýšlím až moc nad tím, co bylo.

"Chceš taky nabrat?"

"Ale jo, dám si."

Prohrábnu si rukou vlasy a vejdu do kuchyně. Černé mahagonové dřevo s pradávnými rytinami mi vykouzlí vždycky na tváři úsměv, je to náš poslední nábytek, který jsme si koupili. Ale řekněme, že všechny kusy našeho bytu měly vlastní historii a příběh, měli jsme tu možnost si vybírat.
Sedám si ke stolu a jako první si sahám po krabičce červených Pall Mall, která je na stole. Vkládám si cigaretu mezi rty a Zak se ke mně natáhne se zapalovačem a škrtne. Šluknu do sebe kouř a vzpomenu si na jeden téměř dvacet let starý vtip.

"Počítáš to ještě?" pousměju se.

"Co?" zvedne Zak nechápavě obočí.

"Ale nic…" vyfouknu kouř a propadám se hlouběji do myšlenek. Jsem už kurva moc stará, nikdy jsem se nechtěla dožít víc jak třiceti, ale ejhle… už mi bylo třicet pět a čas pořád ubíhal. Pamatuju si, že tohle všechno začínalo v mejch patnácti, v patnácti, kdy většina lidí ještě ani neví, jestli dělá správnou školu.

Já jsem byla na skvělý škole, i přestože jsem nikdy nechtěla mít nějaké uplatnění v tom oboru, ale byla to skvělá škola a hlavně skvělí lidi. Ještě teď se s nimi vídám a někteří dokonce chodí na naše koncerty.

Tenkrát jsme se Zaknurem, který je už přes dvacet let můj nejlepší přítel plánovali kapelu a společné bydlení. Tehdy to ještě vypadalo jako žert a nerealizovatelná přání, ale ono tomu tak nebylo.
Přesně si pamatuju na dobu, kdy se tahle budoucnost začala rýsovat.

K narozeninám v roce 2012 dostal nějaké peníze, které mu vystačily na to, že jsme se všichni parádně ožrali na nějaké chatě, kterou si už vůbec nevybavuju a také na to, aby si koupil nějaké bazarové bicí. Vím, že jsem tenkrát byla hrozně šťastná, když nám můj strejda nabídl, že můžeme zkoušet u něj na půdě.

Dali jsme dohromady sestavu totálních kreténů, nikdo neuměl hrát až na slečnu, co hrála na baskytaru.

Měli jsme už napsaných dost textů a já mívala už tenkrát představu nad tím, jak ta hudba bude vypadat. Měla jsem v hlavě melodie a rytmus písniček, a ačkoliv to byla krutá dřina, povedlo se mi dokopat nás až k prvnímu koncertu. Ještě teď živě vidím ten den, kdy jsme hráli první koncert na zábavě. Jo, nejdřív jsme natočili nějaký videa a dali je na youtube a naše sledovanost nebyla zrovna nízká - nic se nevyrovnalo tomu, když jsme poprvý naši šílenost předvedli světu. Bylo tam asi třicet lidí, bylo to v takovém menším pajzlu, jehož název mi je dnes již záhadou.

Ano, převážnou část obecenstva tvořili naši známí a kamarádi (přesně vidím ten Honzův výraz překvapení… myslím, že nikdy nevěřil tomu, že to fakt dáme dohromady), ale majiteli klubu jsme se tak líbili, že rozhodl uspořádat s náma jeden z jeho večerů. Tenkrát jsme poprvý vydělali nějaký prachy. Samozřejmě, že jsme je ještě ten večer stihli propít, pila s náma i naše baskytaristka, která byla zapřísáhlým odpůrcem alkoholu.

Hráli jsme po zábavách a byli jsme šťastní, že jsme měli prachy na chlast, cigára a sem tam nějakou trávu. Můj zkurvenej otčím pořád dělal dusno, ale s úsměvem jsem ho vyfuckovala a hned jak mi padlo osmnáct, odstěhovala jsem se. Tenkrát už naše kapela měla jiný složení, naše milá baskytaristka dostala úžasnou nabídku na překlad nějakých knížek do angličtiny a dostala za to balík. Celkově odešla od hudby, jen sem tam hostuje naší kapele. Tedy v případě, že přiletí z Anglie, kde má krásný malý domeček v takovém tom typicky anglickém stylu. Žije tam s jejím přítelem a s rybičkami. Jedna z nich se jmenuje Ozzy. A to jsem vymyslela já, když jsem s ní ještě chodila do školy. Jo, Fran, to je prostě kapitola sama o sobě.

Moje nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy poznala. Nikdy žádný potupný "jsme best friends forever", ale syrová upřímnost a nikdy žádná přetvářka. Nevěřila bych, že takovéhle kontakty udržím, ale opak je pravdou. Mám stejné přátele jako před dvaceti lety, a mnoho nových. Jistě, dost pro mě důležitých lidí a bytostí z mého života vymizelo jako pára nad hrncem, ale mám dojem, že ti nejlepší zůstali.

Vzpomněla jsem si na to naše slavné stěhování. Rok jsme si každý schovávali prachy na bydlení a jakmile mi padlo osmnáct - jelikož jsem byla nejmladší pronajali jsme si byt. Byla to nějaká dvojpokojovka, která stála za starou bačkoru. Bydlelo nás tam pět aspoň myslím. Byla to bída, museli jsme začít hraním vydělávat na nájem a na jídlo. Jasně, stejně zbylo na cigára a pár piv, ale už to nebylo ono.

V takových podmínkách jsme žili a hráli až do mých čtyřiadvaceti, kdy jsem vydala svoji první knihu. Psala jsem hlavně ve zkušebně, kde jsem hodně často zůstávala až do pozdních ranních hodin. Knihu jsem dokončila asi rok a půl před vydáním, hodně jsem ji musela zkorekturovat a pak jsem obesílala nakladatelství, která nebyla zrovna moc ochotná mi knihu vydat. Městská fantasy v té době moc nefrčela, ale nakonec jedno nakladatelství (možná díky známostem ze střední) povolilo a knihu mi vydalo. Nebyl to teda žádný milionový trhák, ale řekněme, že jsem měla relativně dobrý úspěch. Vystačilo to na přestěhování se do lepšího bytu.

Kam už jsme se ovšem přestěhovali se Zaknurem sami. Byla jsem ráda, že s sebou mám svého nejlepšího kamaráda a zároveň bubeníka (ale nevěřili byste, jakou jsem měla chuť ho občas praštit, protože v začátcích byl opravdu nemožný) naší kapely.

Mám hrozně moc sešitů s hláškami, které by vydali na knižní trilogii, která by měla kolem pětiset stran v každé knize. Je to zvláštní vzpomínat na to, co jsme zažili. Teda - vzpomínat na to, co si pamatuju, že jsme zažili. Když si vezmu tu ostudu, kterou jsme za tolik let stihli spáchat - jsem ráda, že si všechno nepamatuji.
Cítím svůj úsměv na tváři a vracím se do přítomnosti. Odklepávám z cigarety a beru do ruky hrníček s čajem, který přede mě Zak postavil.

"Dneska je to přesně -" začal mluvit.

"Neříkej to. Vím to." Zamumlala jsem nepřítomně a znechuceně odstrčila talíř se snídaní.

"Jen… myslím, že dneska večer budeme hrát pro ně."

"Ano, to budeme… je to jiné, zub času se na tom podepsal, ale pořád mi vlastně chybí, i když už jsou zapomenutých prachem minulosti. Něčím, co už nedostaneme zpátky. Něco s čím už se nesetkáme, protože žádný zkurvený nebe nebo tak něco není."

Je zticha a jen přikyvuje. Už si zvykl na vyjadřování mých myšlenek, na to, že bych mu stejně neodpověděla, kdyby něco řekl. Shýbá se ke mně a objímá mě, pousměju se, ale vím, že se mi v očích zračí smutek. Přitisknu se k němu, a děkuju všehomíru za to, že ho mám u sebe, že jsem potkala takového přítele.

Někdo buší na dveře. Vstávám a jdu otevřít. Stojím tváří tvář Honzovi a usměju se na něj, bez ptaní vchází dovnitř a s úšklebkem poznamenává "nemáš na sobě náhodou moc oblečení"?. Před očima mám jasnou vzpomínku.
"Neříkal jsi kdysi dávno, že bys byl rád, kdybych doma chodila oblíkaná jako moje sestra?" zubím se na něj a on na mě nechápavě civí. Pak mu to secvakne a začne se smát.

"Normálně si nevzpomínáš, co jsme dělali minulej tejden a teď si vzpomeneš na něco, co je starý takových minimálně dvacet let?" směje se.

Moc se nevídáme, on žije převážně jenom hudbou a kapelou. Jsou lepší než my, ale já mu to nezávidím. Pro nás je hudba hlavně prostor pro vyjádření naší šílenosti a ostatních emocí, takovým odpočinkem a když se to líbí lidem je to pro nás jen bonus. To on do toho dal všechno, tolik cvičení, zkoušek a všeho. Za to ho vážně respektuju. Jeho největší láska byla už v té době, kdy jsme se poznali, kytara a tak to zůstalo i doteď. A na druhém místě bylo vždycky pivko - to je vlastně nejčastější důvod toho proč se setkáváme - když jdeme spolu na pivo.

"Neřeš. Hele, když už jsi tady, prokážeš mi laskavost?" usmívám se na něj.

"Nu, proč ne… oč jde?" pokrčil rameny.

"V pokoji mám v posteli jednu docela pěknou červenovlasou slečnu a byla bych ti vděčná, kdybys jí pomohl posbírat její oblečení a hodil ji tam, kam ti řekne."
Pobaveně se na mě podíval, ale odkýval mi to. Jdu zatím do kuchyně dopít svůj čaj. Po chvíli vychází z pokoje Honza i s tou zrzkou. Ona klopila oči k zemi a červenala se.

"My se známe… taky mi prokazovala fanouškovské služby… myslím, že někdy před měsícem," kření se na mě Honza a já se mračím. Nedělám žárlivé scény, ale stejně mě tím nehorázně štve. Ačkoliv na tom nejsem o moc lépe a hlavně on by si mohl najít nějakou pěknou osmnáctiletou slečnu a na mě se totálně vykašlat, že.

"No tak jeďte… eh a cos potřeboval?" nadzvednu ještě obočí a on se teatrálně plácne do čela.

"Málem bych zapomněl," sahá do kapsy a háže po mně malým balíčkem "jsou tam ta trsátka, která sis objednávala ode mě z účtu….".

"Díky!" obdařím ho zářivým úsměvem a on za sebou zavře dveře.

Okamžitě rozdělávám balíček a vyndávám pět fantastických trsátek. Na jednom je zombík, na druhém je taková smrtka s kosou, na dalším je gothic zátiší s chlastem, pak tam je Eddie od Iron Maiden a poslední je dílem mistrovské abstrakce, zkrátka takový klikyháky, co vypadají kurva dobře.

Osaměli jsme tu se Zakem a ani jeden z nás moc nechtěl prolomovat mlčení.

Zapaluju si další cigaretu a podívám se na něj.

"Dneska to bude fakt velký, co?"

"Jo, taky si myslím. Ale je to kurva hustý, kam jsme se až dostali…"

"To nepochybně, všechny sny mám vlastně splněný… dneska to odehrajem a můžu v klidu umřít," usmívám se a on se taky pobaveně zasměje, protože chápe, že je to jen vtip. Musíme toho stihnout ještě mraky, třeba dodělat tohle turné k nové desce, já mám rozepsanou další knihu a taky chceme jet na nějakou pořádnou larpovou řežbu. Po tolika letech nás to nepřešlo, ačkoliv teď častěji šermujeme se železem, ale v tomhle létě chceme opět vyrazit na nějaký LARP. Před pár lety jsme byli na B5A jako kapela, což bylo teda dokonalý. Jo, splnilo se to všechno do slova a do písmene. Dostala jsem víc, než jsem kdy od života očekávala a tak to vychutnávám.

Když ti život nabízí sůl, tak si řekni ještě o tequilu a citron. A žij.

Myslela jsem si, že v tomhle věku už si budu připadat stará a hnusná, opak je pravdou. Vzhledem díkybohům vypadám tak na pětadvacet a žiju stejně jako před patnácti lety. Prostě jedna velká pařba.

"No, já mám ještě sraz se zvukařema plus jdu s kámoškou na oběd…" usmívá se a vstává od stolu.

"Tak s káámoškou, jo?" protahuju záměrně a zubím se na něj.

"Jistě," nasadí svůj pseudonevinný kukuč. Odchází do pokoje se obléknout. Žeru ten jeho styl, líbí se mi, že každej v naší kapele vypadá úplně jinak. Když vychází z pokoje, usmívám se, ten cyber goth styl na něm vypadá fakt hustě i po tolika letech, vstanu a jdu s ním do chodby. Zaknur odchází a já za ním zavírám dveře. Vracím se do kuchyně a zapaluju si další cigaretu.

Vracím se myšlenkami ke zrodu naší kapely a dostávám geniální nápad. Beru mobil a vytáčím číslo, které nejspíš bude nefunkční, ale já mám štěstí. Bojím se, že to zvedne třeba někdo jiný, ale na konci slyším povědomý hlas.

"U telefonu Jakub Kříž."

"Ehm, čau Kubo… tady je Cass."

"Cass? Jako Péťa?! Oh, bože, to je let…"

"To kurva jo… tak mě napadlo, dneska máme koncert… Nevím, čistě teoreticky - pamatuješ si na Security Gorilu?"

"To si piš, že jo… počkej, myslíš jako, že bych ji dělal?"

"Nebylo by k zahození po tolika letech zrealizovat ten nápad, ne?"

"Já jsem pro všema deseti…"

"V tom případě dodávám pozvání i na after party po koncertu, budou tam skoro všichni staří známí…"

"Tak to si nenechám ujít, hele napiš mi na facebook, moje jméno znáš a poznáš mě podle svatební fotky s Nikol, víš… my jsme se vzali."

"COŽE?!" téměř mi vypadl mobil z ruky, ale zachytávám ho včas.

"No, hele povyprávíme si o tom pak… doufám, že nebude vadit, když přijede taky…?"

"To samozřejmě nebude…"

"Rádi tě uvidíme."

"I já vás."

Zvláštní, dnešní den bude nejspíš hodně o setkávání se starými známými. Cítím, jak se mi mimoděčně roztahují koutky do úsměvu. Jací asi budou? S některými jsem se neviděla hromadu let. Možná jsem trošku zděšená, přece jen i pako Kříž s Nikolou mají rodinu… třeba mají i děti. Upřímně doufám, že nebudou retardi po nich. Ale vážně, kolik z nich už musí mít rodinu, potomky, pěkně zařízený život…

Ano, mám to, co jsem vždycky chtěla. Žiju si volně a nezávazně, rodina mi nechybí… možná si časem koupím psa, ale jsem spokojená. Mám svoji motorku, volnost a peníze. Možná bych měla cítit určitou osamělost, ale není tomu tak. Mám ráda svůj nezávislý život.

Jsem asi jinde, než kde mě kdy rodiče chtěli vidět. Ale proč se řídit nějakou vyšlapanou cestičkou, že?
Dneska večer hrajeme dvojkoncert se skupinou mého "brášky" a jeho ženy Klárky, která je tak trošku i moje slečna. Těším se na ně, už pro ně mám připravené litry medoviny. Protože si pamatuji, kolik se toho vypilo na jejich svatbě. A to jen počítám to, co si pamatuju, zbytek už patří do alkoholového oparu. Takže raději počítám s rezervou.

Podívám se z okna a přemýšlím. Je hrozně zvláštní vidět se na plakátech a i po těch letech to ve mně vždycky vykouzlí úsměv. Pravda o něco horší je vidět se na stránkách bulvárních časopisů, ale i přesto je fajn pocit, být známá.
Je to spíš taková sranda, pořád mi to nepřijde reálné. To, co jsem prožila. Možná je to skrytý za oponou chlastu a drog, kdo ví.

Jo, dnešek bude ještě zajímavej. Dala bych si nejradši něco už z rána, ale protože pojedu na motorce, tak to nechci riskovat, policajti zkurvení.

Vstávám a jdu do pokoje, možná bych si mohla dovolit ještě chvilku zdřímnout, ale asi ne. Na mysl se mi totiž vkradla jedna známá, která žije kousek odsud a já ji nepozvala ani na koncert ani na after party. Otevírám masivní dubovou skříň a vybírám si z ní oblečení.

Dochází mi, že bych měla napsat tomu Kubovi a ještě pár lidem. Tak se na to vrhám a spěšně píšu, protože počítač je u nás neustále zapnutý. Pak se jdu věnovat oblečení.

Nejdřív si oblékám své oblíbené krajkové prádlo, pak si beru černé síťované punčochy a na to krátké roztrhané černé kraťasy s hromadou sichrhajsek a pár plackami. Beru si upnuté černé tričko se sex Pistols a mezitím uvažuju, co si vezmu večer na koncert. Jdu do koupelny a dávám si pastu na kartáček na zuby. Nebyla bych to já, kdybych si nepokydala tričko a tak si ho jdu převléknout. V půlce kroku se ovšem rozmýšlím a rozhoduju se, že bude nejlepší, když si prvně vyčistím zuby, abych se nemusela převlékat na stopadesátkrát. Dobře se udělám, samozřejmě, že jsem se tím stihla i poplivat. Po vyčištění zubů jsem si šla vybrat jiné tričko. S úsměvem myslím na Fran, kterou dnes ještě uvidím a beru si svoje ručně vysavované tílko s nápisem "Punk není mrkev, vole!".
Vzpomínám i na toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit (zkráceně na Moose), který taky zazimoval v Anglii a dnes přiletí. Dost se na něj těším, prožila jsem s ním hrozně super věcí. Ani mi není známo, co teď vlastně dělá, ale určitě mu to vynáší hodně peněz, protože si teda žije jako král. Má soukromý tryskáč, což je tedy docela haluz, to nemáme ani my. Prostě a zkrátka... všichni máme mnohem idiličtější budoucnost, než která by nás kdy napadla.

Opět se vracím do koupelny a zahajuju rituál denního líčení a česání, i když nejdříve samozřejmě odlíčení a smývání krve z huby. Po nějakých deseti minutách jsem ready a můžu jet.

Beru si do kapsy ještě cigára a ze skříně v předsíni svoji helmu na motorku, poté si obouvám steelky. Zamykám za sebou a seběhnu dolů. Čeká na mě moje milovaná Harley Davidson motorka, kterou mi odkázal strejda Roman. Má akorát novej brush a upravený motor, ale jinak je to pořád má milovaná osudová láska.
Zapínám si helmu, nasedám, startuju a vyrážím. Samozřejmě nepovolenou rychlostí neb miluju rychlou jízdu, to je jedna z mých drog. Všichni mí známí říkají, že se stejně jednou zabiju na motorce.

Chvíli bloudím po centru, ale během pár minut najdu to, co hledám. Zaparkuju přímo před vchodem do ateliéru. Soukromý ateliér pod vedením mé hodně dávno bývalé přítelkyně Lenky. Lil. Ano, pro mě ona bude vždycky Lil, i když jí tak nikdo neříká.

Možná jsem měla nejdřív zavolat, třeba tu nebude - prolétá mi hlavou myšlenka, ale zaháním ji. Dnešní den bude dokonalý, všechno mi zatím vychází a tak to bude i dál. A správně. Ani nestíhám otevřít dveře do ateliéru, když ven vychází ona. Je pořád stejně drobná, hubeňoučká a roztomilá. Má mnohem delší vlasy, než mívala za mlada, teď jí spadají skoro do pasu a mají přírodní barvu, která jí stejně sedí nejlépe. Netipla bych jí víc než dvacet. Za ruku drží asi pětiletou holčičku, která má hnědavé kadeře, zelené oči, ďolíčky ve tváři a rošťácký úsměv.

"Péťo!" zajásá radostně. Jako malá. Široce se na ní usmívám a objímám ji. Pár let jsme se neviděly, naposledy jsem ji viděla, když měla caparta ještě v kočárku.

"Lil, ráda tě vidím… to je fakt ta tvoje malá?"

"Já už nejsem malá!!!" ohrazuje se holčička a roztomile se mračí.

"Samozřejmě, že nejsi…" uculuju se na ni.

"Verunko, pamatuješ si ještě tetu Péťu?" usmívá se Lenka a dívá se na malou.

"Nepamatuju..."

"To je jasný, že si mě nepamatuješ, když jsem tě viděla naposledy byla jsi ještě tááákhle maličká." Gestikuluju rukama a Verča se ohrazuje, že táááákhle maličká určitě nebyla.

Zvu Lenku i s malou na kafe, souhlasí. Jdeme do Mekáče, který bytostně nesnáším, ale kvůli drobkovi jsem to schválila, aspoň si má kde hrát a bude mít nějakou hračku z HappyMealu. Platím za obě, co si vyberou. Hrozně ráda poslouchám Lenčino vyprávění o tom, jak to jde v práci a doma. Má už sedm let uzavřené registrované partnerství s nějakou Luckou, o které jsem hodně slyšela, ale nikdy jsem ji neviděla.

Předkládám jí informace o dnešním koncertě a afterparty, nejdříve volá své manželce a pak souhlasí. Jsem šťastná. Dívám se na hodinky a konstatuji, že pomalu budu muset jít. Dám jí do ruky pár volňásků a vracím se spěšně k motorce

Mířím domů a jdu si ještě na chvilku lehnout, ani si nezouvám boty, jelikož jsem hrozně líná. Někdo zvoní, ale mně se nechce jít otevřít a tak se jen a pouze dívám do stropu a sním

Ještě dlouho potom, co odezněl zvonek, se válím v posteli a polemizuji nad dnešním večerem. Znovu se dívám na mobil, abych zkontrolovala čas. Právě teď nějak přistává Fran, která s námi dnes večer hraje.

Hrabu se z postele a mířím do kuchyně, je čas. Opět si zapaluju cigáro a zívám. Měla bych si udělat kafe nebo něco na ten způsob, ale kafe nepiju a zůstávám věrná granku, což mi moc nepomůže. Takže se uchýlím k mému klasickému řešení.

Vím, že si dám stejně večer, a taky vím, že to přeháním, ale co se dá dělat. Jistě neměla bych, ale kdybych brala v potaz věci, které dělat nemám, a nedělala bych je, tak nejsem nikdy tam, kde teď jsem.

Povzdechnu si a jdu zpátky do pokoje, kde prohrabu kapsy kalhotům ze včerejška. Nu, ovšem. Ještě zbylo, možná toho tam bylo až moc, když vezmu v potaz, že to chci jenom trošku na probuzení. Ale kašlu na to. Na stůl u počítače si udělám lajnu. Klekám si. Vydechnu a na dvakrát ji sjedu. Chvíli čekám. Vstávám a mířím směrem k posteli.

Bum.

Jdu si naladit kytaru. A už těším se na večer. To bude pěkná akce, to kurva jo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama