Poslední sbohem

28. října 2012 v 12:34 | Cassie |  Z reálného života
Tato povídka by se stejně dobře dala zařadit do kategorie "Smutné a depresivní", ale já ji ponechávám v této rubrice protože je to jeden můj osobní a dost bolestivý sepsaný zážitek. Takže mě omluvte za kvalitu, ale je to psané v upřímném zármutku a ošklivé hluboké depresi.

Délka: Středně dlouhá
Napsáno: Srpen 2010
Poznámka: Moje vlastní vzpomínky na pohřeb

Věnováno mé pra-pra-pra tetě Marii Hillerové, která zemřela na smrtelnou a těžkou nemoc, bylo to rychlé tak moc netrpěla. Milovali jsme ji a navždy vzpomínáme.



Už jen pár kroků. Klap, klap. Zvuk kroků se odráží všude kolem. Nedokážu to. Zastavuji se a připadám si jako bych měla každou chvíli zvracet. Je to moc podivný pocit, pomalu začínám couvat, pálí mne oči, budu brečet. Nemůžu se pohnout, cítím se jako ve svěráku, cosi mne drtí ze vnitř. Odvracím oči, nemám odvahu podívat se na její tělo.

Chci si ji uchovat ve vzpomínkách takovou, jaká byla ve skutečnosti. Milá, čiperná, přívětivá, laskavá a vždycky ochotná pomoci druhému člověku. Rozdávala lásku a radost, měla v sobě ohromnou pozitivní jiskru, jež se přenesla na každého. Všichni co ji znali, sami vědí jakým úžasným a dobromyslným člověkem byla tato skvělá žena, která od nás odešla kvůli vážné nemoci.

Někdo mne chytil za ruku, zvedám zrak - je to babička. Opírám se o ni. Společně si sedáme do první řady vedle celé naší rodiny. Obřadní síň se postupně zaplňuje, já sama vstávám a pokládám velkou kytici lilií k rakvi, která je už nyní zavřená, díky bohu. Nenápadně se dotýkám masivního dřeva a cítím slzy, které se mi koulí po tvářích. Rychle se vracím na místo vedle babičky.

Snažím se zaměřit na cokoli, jen ne na ozdobenou rakev před námi. Všímám si včely, která se snaží vylétnout ven. Jenže neprosklenou stranou dveří - ťuňťa. Nápor větru se opírá do budovy a všechny ostatní dveře se s rámusem zabouchnou, téměř strašidelné. Oklepu se, je to strašný pocit, být tady. Ale musím se rozloučit, musím uvěřit tomu, že je pryč. Stále to nedokážu pochopit, ona se už nevrátí…

Už nedokážu sledovat nic jiného než rakev, po chvíli, přesně ve tři hodiny začne hrát hudba. Děsivá hudba. Děsivé je to, že ta hudba je strašně odlehčená, jako by se nás snažili rozveselit - pche. Po tváři mi steče další slza. Ale teď už to přichází, hudba těžkne a s ní i atmosféra. Doposud byl každý smutný sám za sebe, ale jako by se naše srdce spojila. Vzduch se stává nedýchatelným, strašná bolest mi převrací vnitřnosti. Pevně objímám babičku. Jsem tak strašně smutná, ten stesk, který mne zahltil je tak nehorázně bolestivý až je mi na omdlení. Jako by se něco ve mně zbortilo a já se propadla stále hloub dovnitř sebe samé.

Ani jsem si nevšimla, že vedle rakve stála najatá řečnice. Právě mluví a mluví, ale já jí nerozumím jediné slovo. Všechno je jako ve snu, připadám si jako v noční můře. Smysly se mi vrací do normálu, paní zrovna mluví o tom, jak Marie všechny milovala a chovala se k nim laskavě. To jsem nedokázala poslouchat, sem tam jsem pochytila nějakou větu.

Tluče mi srdce, pěkně hlasitě. Teta Marie je, vlastně její tělo je pár kroků ode mne… Popotahuji a snažím se zadržet pláč, vím, že za chvíli to bude, jako když se protrhne hráz. Nestihly jsme spolu spoustu věcí a já jí minula o dvacet minut, přijít o dvacet minut dřív stihla bych ji, než pro ni přijela sanitka. Ponořila jsem se do nespravedlivé minulosti, kdybych před několika týdny zazvonila u Marie dřív, stihla bych ji vidět než…

Panebože nedokážu vůbec nic, jen nehnutě sedět a tiše plakat. Pocit bezmoci, nic už nedokážu změnit. Nikdy už jí nebudu moct říct, že ji miluji. Nebudu mít příležitost si s ní popovídat, ani mně neobejme a neutěší. Je pryč, definitivně. A přesto jen pár kroků - je na dosah. Říkají, že se mnou bude navždy v srdíčku a já cítím, že to tak je. Ale… už nikdy… Byla jsem ochromená tou bolestí, která zarývala pařáty do mé mysli, pomocí nádherných vzpomínek. Nic z nich už nezopakujeme, protože ona už tu není. Lapám po dechu, tisknu se k babičce pevněji.

Moje tvář je tak zmáčená, že nemá cenu jí utírat a slzy tečou dál a dál. Tiché kapky dopadají na mé černé šaty. Vzpomínám si na to, co by teta Marie asi řekla. Něco ve stylu "Medlajz, děcka, nechte toho. Buďte rodina, držte při sobě. A dělte se spravedlivě." Živě jsem jí slyšela, vyslala jsem myšlenku do prázdna. Miluji tě, teto. Je mi tak strašně líto, že jsi odešla. Tak moc bych tě teď potřebovala.
Zamrazilo mně po celém těle, jako bych se třásla, jako by mnou cosi projelo až do morku kostí. Je to neznámý pocit, jako bych jí měla znovu u sebe. Cítím to, je tu. Nikdy jsem v tyhle věci nevěřila, ale vím, že tohle se mi nezdálo. Pak všichni začali vstávat. Minuta ticha, které narušovaly jen mé vzlyky. Je se mnou, ale jen uvnitř. Moje ruce už se nedotknou jejích, ani už jí nikdy nedám pusu. Nepohladím ji. Nic. Strašně by trpěla, kdyby to neskončilo, pro ni to bylo něco jako vysvobození.

Zoufale jsem si skousla ret. Rakev zajížděla vně a dvířka se za ní zavírala. Tohle je naposled. Bude z ní prach a popel, ale já nezapomenu. My nezapomeneme. Navždy budeme milovat tu upřímnou, milou, spravedlivou, přívětivou, dobromyslnou, ctnostnou, laskavou a originální ženu. Poslední sbohem....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama