Listopad 2012

Jen jedno slovo

4. listopadu 2012 v 17:57 | Cassie |  Poezie
Dva roky jsem nenapsala básničku - až včera. Myslela jsem, že je poslední zas na hrozně dlouho, ale opak je pravdou - stvořila jsem něco dalšího. Takže další dílo z mého poetického koutku - tentokrát na téma týdne.

Napsáno: 4. listopadu 2012
Délka: Docela dlouhé


Jen jedno slovo chci ti říct,
jen jedno slovo,
a pak už nikdy nic.

Nechci moc,
chci jen povědět,
v tu poslední noc -
říct to slovo a do očí ti hledět.

Neprosím o tolik,
žádám jen
o možnost pár slabik vyslovit
a strávit s tebou poslední den.

Chci vrátit zpět čas,
do doby, kdy byl svět ještě v pořádku,
chci zpět to dobro v nás
a začít od začátku.

Mým snem je napravit všechny chyby,
ale měla bych přestat přemýšlet...
co by... kdyby.
Měla bych přestat rozmýšlet,
nad tím jaké by to bylo,
dlouhý volný let -
a krásně by se žilo.

Život bez viny
a vina bez života,
ráno vstát a nečíst si noviny,
v uších veselá hudby nota.

V srdci mám pusto,
na rukách krev,
nevím, co se kde šustlo,
slyším jen svůj tichý řev.

Zemřely ve mně veškeré emoce,
dusím v sobě tichý žal,
sama budu slavit Vánoce
tebe mi okolní svět vzal.

Co si to nalhávám?
Proč to říkám?
Do kolem se dostávám...
a dál už nikam.

To já to slovo neřekla,
to já tě zabila,
to já to raději - nožem skončila.
Myšlenko hroznou se mučila.

Úderem pomyslně přímo do srdce,
tušila jsem, že to nesneseš,
krev kane na ruce,
doufám, že mi to promineš.

Usínáš sladce, pomalu, usínáš tiše,
láska zkurvená -
srdce tvé bije
jsem zmatená
a moje duše černá brzy shnije.

Nevěřím na štěstí,
nevěřím na lásku,
čas vše prověří,
ač ty máš svou krásku.

Není to láska k nějaké ženě,
ztratila jsem víru,
omylem... nechtěně.
Vrať mi moji sílu,
žebrám poníženě
o kousek kreativního dílu,
o to vše žebrám od srdce, obnaženě.

To, co jsem ztratila...
sama jsem zabila,
byla to naděje,
byly to slz krůpěje.

Byl to den,
byla to noc,
byla to láska,
byla to moc.

Byla to realita,
byla to iluze,
byla to krása,
ale už nebude.

Jedno slovo chtěla jsem ti říct,
jen jedno slovo a nic už nikdy nic.
To slovo mělo být konec,
to prázdné slovo,
avšak postrádám ten temný tanec,
má ztracená Múzo.

Jen zničená a zlámaná motýlí křídla,
ruiny magických měst,
k tobě jsem vždycky tíhla,
a vracela se z veškerých cest.

Jen tebe postrádám,
nic a nikoho jiného,
o jedno tě ještě žádám -
pomoz mi stvořit naposled něco krásného.

Ztratila jsem naivní, dětský pohled na svět,
vrať mi ho prosímtě naposled nazpět.

Myslela jsem, že bude líp až budu starší,
že bez tebe mi bude líp,
avšak udělala jsem chybu další
a chci tě zpět, nic víc.

Zbavila jsem se tě, snadno a lehce,
myslela jsem, že už tě nikdo nechce.
Pozdě jsem si všimla, pozdě jsem procitla,
že všichni tě chtějí zoufale nazpět,
v šeru jsem se ocitla,
bez tebe je smutný pohled na svět.

Jen jedno slovo. Fantazie.

Prázdnota

4. listopadu 2012 v 3:00 | Cassie |  Poezie
Poslední "básničku" jsem napsala před dvěmi lety. Zvláštní. A dnes jsem měla rozepsanou určité zamyšlení, úvahu... ale nedokončila jsem to, neměla jsem na to chuť ani sílu. Tahle splácanice slov a vět... má (pro mě) hluboký význam (vlastně hodně významů), ale jako něco, co patří do mého literárního koutku to stojí opravdu za starou bačkoru. Hrůza... opravdu nepatřím mezi básníky, no. Je to zkrátka taková spíš rýmovačka.. která se vlastně nerýmuje.

Napsáno: Listopad 2012 (přesně 4. listopadu ve 3:00, hehe)
Délka: Střední

Výraz v očích bez emocí,
stejně jako se koloběh světa točí.

Nic neznamenaje pro tenhle svět
a přesto je tu snaha uvidět.
Uvidět, cítit a prožít,
něco krásného, chtít, zažít.

Avšak naivní iluze tu klíčí,
jest to ta iluze,
která nás všechny zničí.

Barikáda z nicoty,
srdce plné temnoty,
ty hranice nevidíš,
neexistují - ty o nich jen sníš.

Myšlení je tvoje zhouba,
tvá zkáza, tvá touha.

Avšak roztříští tvé naděje,
rozpadnou se jak' skleněná váza.
Nebreč, nic se neděje,
bez myšlenek je život krása.

Ale ty stojíš, smutně zíraje,
na zemi rozdrcené tvé srdce je.

Nedoufej člověče, nedoufej!
V tom jest tvá smrt, tvá zkáza,
jen tiše poslouchej,
maminka tě má možná ještě ráda.

Nekoukej, člověče, nekoukej,
jinak to bude konečná zastávka,
pohřební píseň si nebroukej,
nebo čeká tě smrtelná oprátka,
co sváže tě v hlubinách temnoty,
uzavře v nekonečném víru nicoty.

A pak už nebude cesty,
žádného úniku,
zavři to špatné do šuplíku,
a utíkej pryč, potichu.

Nedívej se, člověče, neohlížej se zpět,
tam je to špatné,
tam je náš svět.

Zmiz dokud jen můžeš,
dokud je ti život milý,
sám sobě pomůžeš,
pokud jsi ještě živý.

Nenech se človíčku zašlápnout do země,
nenech se spolknout do tlamy bezedné.
Nenech si ublížit, srdci nedovol cítit,
nenech se od nikoho do oprátky chytit.