Prosinec 2012

Háv Smrti

5. prosince 2012 v 18:40 | Cassie |  Poezie
Věnováno Anye - neb je to psané na její přání.
Napsáno: 4. prosince 2012



HÁV SMRTI
Bledá pokožka
sinalá uhrančivá tvář,
při vstupu ladná otočka,
poutníku, utéct se snaž.

Zahráváš si, a víš o tom -
ale tohle není hra,
nebudeš mít možnost rozmyslet se potom,
z tvého myšlení bude jen ledová kra.

Pomalým avšak vznešeným
krokem se blíží,
sleduješ ji pohledem zděšeným
a oči se ti klíží.

Tvá mysl se půlí,
nutí tě rozhodnout,
udržet tě na světě pevnou vůlí
a nebo to tiše utnout.

Obejmeš a už nepustíš,
ono cosi, co je dokonalé a chladné,
v nekonečnosti světa se rozpustíš
a tělo tvé jen zvadne.

Neplač - nemusíš se bát,
odchod ze světa živých moc nebolí,
avšak může se stát,
že zabolí s tvou vlastní nevolí.

Bytost v kápi se sklání,
dotýká se líce tvé,
úsměv ve tváři je jen zdání,
čas už totiž neplyne.

V nekonečné oprátce temnoty,
vezme tě Smrt pod křídla svá,
ve víru opojné nicoty,
tě vědomí společnosti zahřívá.

Na nebi se zablýská,
upíráš oči vzhůru,
takové ticho nebývá;
hledíš ku Smrti trůnu.

Vážně tohle chceš?
Živoucí temnota se ti do očí dívá,
Semnou štěstí dosáhneš,
takového se ti ani nesnívá.

Ohřej se plamenem věčné noci,
konec se blíží,
již není pomoci,
rychlost tepu se ti sníží.

A končíš v těsném doteku,
s tou kráskou,
se Smrtí; s královnou parketu,
s tvou vysněnou láskou.

A teď už jen epitaf pro tvůj život mrzký,
vítr duje nad opuštěným hrobem tvým,
konec byl nečekaně trpký,
ale byla to tvá volba - já vím.


Optimisticky naivní realismus

4. prosince 2012 v 20:51 | Cassie |  Poezie
Opět se tak nějak uchyluji ke skládání rýmovaček, které velmi egoisticky nazývám "poezií". Následující shluk slov a vět se původně měl nazývat "Náhoda", ale nakonec jsem jej pojmenovala "Optimisticky naivní realismus". Je to zvláštní, prostě jsem psala a psala, schovávala se za metafory a psala. Nakonec (nu, během asi deseti minut) vzniklo toto dílko.

Napsáno: 4. prosince 2012


OPTIMISTICKY NAIVNÍ REALISMUS

Náhoda, ten zvláštní okamžik,
díváš se do prázdna,
srdce se ti zastaví a v oku máš tik,
ať je to záležitost šťastná či nešťastná.

V jedné jedné vteřině,
v oné třepetající chvíli,
nechápeš a díváš se nevinně,
na kahánek se ti chýlí.

Prach na mysl se snáší,
dívej se tiše,
než tep se ti splaší,
než pohltí tě myšlenek říše.

V myšlenkách na kraji hranice,
odehrává se boj
za svitu neskutečného měsíce,
tak obleč svou zbroj.

Meč kovaný z oceli cti
a odvahy,
budeš však moci
použít jen z pouhé rozvahy.

Krása odporného hnusu,
a hnus jemné nedotknutelné krásy,
ticho jako na funusu,
nedočkáš se své vyprošené spásy.

Avšak štěstěna tě obcházeje,
může kouzlem okamžiku způsobit,
že tě rozesměje,
a bude se ti lépe žít.

Všechno je jen klam,
jsme jen klamáni,
že náhoda pomůže nám,
ale je to jen zdání.

Začne to náhodou,
dál je to na nás,
situace jež jsou vlastně záhadou,
se nás snaží zmást.

Na noční obloze
hvězdy se třpytí,
jsou to naše sny a iluze,
které potřebujeme k našemu žití.

Absence reálna
a víra v náhody,
myšlenek kavárna
a na stole jahody.

Dala nám příležitost,
zamává z zdálky,
prožít tu náležitost
navléknout pomyslné korálky.

Nakonec z drobných malých činů,
náhrdelník v srdci tvém vzniká,
však jednou odezní časy všech splínů,
a ve tvém srdci nemusí spočinout dýka.

Z chladného mramoru
je socha tesána,
stoupej však nahoru,
za ospalého rána.

Jakákoliv příhoda?
Vstávej moc příležitostí nemáš,
štěstěna i náhoda
jsou záležitost němá.

Jen tvoje slova a tvé skutky -
zůstávají a čas plyne,
v cestě máš sice mnohé hrudky,
ale když budeš chtít; vše špatné zhyne.